Černé pátky

Určitě každý zná typ dne "blbec". Na co ten den sáhne, to se pokazí. Nachomýtne se k situacím, ke kterým by za normálních okolností nikdy nemohlo dojít. Ba co víc, stane se jejich aktérem.

Nevím, čím jsem se provinila, ale co skončilo léto, potýkám se se smolařskými pátky. Samozřejmě ne každý pátek je pro mě černý. Některé proběhly v poklidu, ale těch s menšími i většimi zádrhely je už tolik, že uvažuju o zavedení DPK - Deníku Pátečních Katastrof. A katastrofy mě stíhají všude - doma, na pracovišti i jen tak venku. Největším lákadlem pro ně je, jak jsem vysledovala, posilovna. Ne že bych si rovnou házela činky na platfus nebo pletla šipky k ubírání či snižování rychlosti na běžícím pásu. To ani ne. Spíš jen takové malinké průšvihy, které v součtu umoří i mě.

Mí blízcí reální i někteří blízcí písmenkoví už ví o historce, kterak jsem se za pomoci chrabrých příslušníků hasičského sboru do svého domova dostávala. Dvouhodinové divadlo pro sousedy s udělanými hasiči a jejich zásahovým vozem velikosti tanku zpopularizovalo mou maličkost na dalších pár dní v blízkém okolí. Doslova jsem cítila, jak mi šednou vlasy a vrásky se s křupotem prohlubují. Dodnes nevím, jestli kluci stáli za pohled ;-), což mé kamarádky nutí k nechápavému kroucení hlavou. A stalo se to v pátek, když jsem se vracela z posilovny.

Jiný pátek jsem využila vzácného nepracovního odpoledne a vykmitala do fitka se synem v patách, který do stejné budovy chodí na tréninky. Jelikož mou slabostí je nedochvilnost, vystřelili jsme oba z domu ve spěchu a na poslední chvíli. Do poklusu mi zazvonil mobil. Naštěstí jsme už byli před budovou. Při telefonování jsem si všimla syna, jak vytřeštil oči a chytl se za pusu.

"Mami, nechal jsem doma permošku!"

Permanentka jej opravňuje k použití šaten a taky k návštěvě tělocvičny, kde má trénink.

S telefonem u ucha jsem jen protočila panenky a s dvackou na zálohu pro šatnu jej poslala k pokladně, ať si to sám vyřídí, když si to zavařil. Samozřejmě se mateřské srdce ozvalo, urychleně jsem ukončila hovor a vyrazila svému synáčkovi na pomoc. Trochu jsem ho podcenila, protože už tam nebyl.

"Jóóó, děti..." vědoucně pokyvovala hlavou paní pokladní. "Syna jsem vám už poslala do šatny, není první a určitě ani poslední z toho souboru, kdo ji zapomněl. Ale nějak se nám ty případy množí," zamračila se. "Příště už ho bez permanentky nepustíme, bude se muset pro ni vrátit."

Omluvně jsem pokrčila rameny. "Snažila jsem se na něj dohlídnout, ale měla jsem v tom spěchu co dělat sama se sebou. No, řekněte mi, po kom to dítě je tak zapomnětlivé?" nadhodila jsem rozhořčená řečnickou otázku.

"Určitě po tatínkovi," mrkla na mě moje nová spiklenkyně.

Obě jsme se zasmály a já mohla pokračovat do šatny. V hlavě jsem si probírala telefonát, malého a tréninkový plán pro dnešek a převlékala se do sportovního. Z myšlenek mě cosi vytrhlo.

Něco není v pořádku. Soustředila jsem se na své ruce lovící v tašce. Co hledám? Jo, ponožky! koukla jsem na bosé nohy. Vždyť jsem si je chystala... nebo ne? Ruce se ponořily hlouběji do útrob bezedné tašky. Asi nechystala... Otázka "Po kom to dítě je?" najednou měla odpověď. A ta se mi vůbec nelíbila.

Z posilovny jsem tehdy odcházela s nepříjemnými pocity na chodidlech (tenisky na bosé nohy nejsou nic pohodlného), šrámem na čele (nevím, kdo dal to závaží na stroj tak nízko), naraženou čelistí (to byl ale rozmach s tou činkou!), modřinou na boku (fakt se mi jen zatočila hlava) a další na ruce ( to mě zachytil trenér, když jsem se snažila nepřiměřenou rychlostí přesunout k dalšímu stroji). Ponožky jsem našla doma, při vybalování, na dně tašky.

Po třech týdnech mě čekalo opět páteční odpoledne ve fitku. Tentokrát jsem na vypravení se měla ještě míň času, protože mě zdrželo zaměstnání. Po minulé zkušenosti jsem se raději třikrát ujistila, že ponožky si hoví v tašce. Odchod se odehrál, jak jinak, v poklusu. Ještě ve dveřích jsem poslala malého vyměnit si bundu, rtuť ve venkovním teploměru rozhodně tak tenké bundě nebyla nakloněna. Že si nevzal rukavice jsem si všimla až během sprintu na trénink. Nedá se nic dělat, zpátky se nevracíme, šup ruce do kapes!

V budově fitcentra jsem neomylně zamířila k automatu na kafe. Kofein, v kombinaci s vitamínem C, který pak polknu v posilovně, je pro mě nejideálnějším startovadlem pro cvičení. Takový můj malý rituál.

"Mami..." ozve se nejistý hlásek za mnou.

"Neříkej, že jsi zase zapomněl permošku," otáčím se na zkroušeného syna.

"Já jsem ji asi po cestě ztratil," ukazuje mi kapsu bundy převrácenou naruby.

Už už jsem se nadechovala k lamentaci, když tu mě napadlo: "A nedal sis ji do té druhé bundy, co jsi nakonec nechal doma?"

"Dal!" úlevně se usmál. Ne však já, vidina nadcházejícího mi to nedovolila. Odvedla jsem syna k pokladnám, položila mu svůj bágl k nohám, přikázala vyčkat můj návrat a vystartovala směr domov. Kofein zřejmě zaúčinkoval, neboť jsem trhla osobní rekord k překonání vzdálenosti tam i zpět. Holka, ještě to není s tebou tak špatné! ;-)

U pokladny jsem lapajíc po dechu hledala syna marně. I tašku.

"Hledáte syna?" zachránila mě jiná paní pokladní. "Už jsem ho poslala dovnitř, stál tu jak oukropeček. Jeho kamarádky mu půjčily peníze na zálohu. A tašku mám schovanou tady. Jen mi dejte tu permanentku, ať mu to můžu potvrdit," natahovala ruku směrem k mé nechápavé postavě. No a co, tak jsem se proběhla...

"Ty se dnes nejdeš rozcvičit na pás?" podivoval se pak ve fitku trenér.

"Ne, já už mám rozcvičku za sebou," procedila jsem mezi zuby, trapně uklidňujíc své roztřesené nohy.

Stálo mě to jen jednu minerálku, kterou mé nešikovné ruce upustily z větší části na vlastní tričko, natlučené koleno, když jsem nezvládla cestu do schodů, a kapánek namožené rameno, jak jsem zuřivě procvičovala ramenní svaly. Zato syn na mě čekal ve vestibulu na lavičce se spokojeným úsměvem, párkem v rohlíku v ruce a s plnou pusou mi nadšeně popisoval, jak skvělou sestavu je dnes Tess učila. Při jeho nadšení mi postupně odplouvaly veškeré hořké pocity z právě zažitých situací. Jsem přece matka, musím se trochu obětovat pro blaho svého dítěte...

A protože sdílím se synem jeho radost z pohybu, dávám zde naše oblíbené video s vítěznou choreografií taneční skupiny, se kterou začal letos můj syn trénovat a kterou oba bezmezně obdivujeme.