Moje milá babičko,

Vánoce klepou na dveře a moje myšlenky na tebe zintenzivněly. Předvánoční čas mám navždycky spjatý s tebou. O Štědrém dnu jsme tě my dvě cácorky vítaly ve dveřích a zvědavě pokukovaly po nadité tašce u nohou. K našemu zklamání a tvému pobavení jsi z ní pak vytahovala svoje oblečení a pár nezbytností pro přespání. Netušily jsme, že tvoje dcera mezitím pečlivě uklidila tašky s dárečky, které jsi prozřetelně nechala za rohem. Bavilo tě nás takto vodit za nos, ale ještě víc ses těšila večer z našich údivů a radostných výkřiků u stromečku.

Tvůj osobitý smysl pro humor nebyl jen jednostranný. Otčím tě často používal jako terč svých pošklebků a vtípků a ačkoli jiný na tvém místě by ho už dávno poslal do háje nebo žádal omluvu, ty jsi s úsměvem odrážela jeho invektivy a sama sis ze sebe dělala legraci. Teď vím, že tě jeho slova musela nesčetněkrát ranit, ale nikdy jsi to nedala najevo, nechtěla jsi své dceři přidělávat starosti.

Když se o tobě bavím s přáteli, přirovnávám tě k Babičce Boženy Němcové. Sice bys mě nenutila skákat přes plot kvůli nějakému kousku opeřence, ale byla jsi stejně hodná, nezištná a moudrá jako ona. Rady, pronášené nezaměnitelným dialektem, jsem tehdy brala na lehkou váhu. Byla jsem ještě pískle, které o životě nic moc ani vědět nechtělo. Až teď, jako dospělá, dokážu ocenit hloubku tvých zkušeností, intuice i mouder, jimiž jsi mě obdarovávala. A taky sílu lásky, kterou jsi zahrnovala všechny tvé blízké. Nic nebylo pro tebe nemožné, pokud někdo z nás potřeboval pomoc. I kdyby jsi měla zůstat hlady, dala bys nám poslední halíř, jen abychom nestrádali.

Mrzí mě, že jsem na tebe bývala protivná. Tak, jak jen dítě stižené pubertou dokáže. Kolikrát jsem se vysmívala tvým radám, snahám zchladit mou horkou hlavu. Bývalas trpělivá, věděla jsi, že ta rudá barva před mýma očima zmizí a divoká býčice se promění v krotké telátko, kajícně koktající omluvu. Svatou trpělivost jsi se mnou měla. Učilas mě nelitovat svých činů, sama jsi se tím řídila. V mém případě to však byla dlouhá cesta a i když ještě nejsem na jejím konci, neskromně přiznávám, že tvá snaha přinesla ovoce. Až na pár výjimek si stojím za tím, co řeknu nebo udělám.

Ten rok jsi nemluvila o ničem jiném než jak oslavíš dva dny po vánocích své kulatiny. Těšila ses, brala jsi to jako metu, které jsi chtěla dosáhnout. Nikdy nezapomenu na dny, kdy jsi nás opouštěla. Na tu neděli, kdy jsme jako vždycky za tebou přijeli. Nevítala nás tvá mávající silueta v okně, i vůně chystaného oběda chyběla. Tebe jsme našli sedící u stolu, obrovské bolesti v útrobách ti nedovolily zvednout hlavu ze složených paží. Přesto jsi nechtěla, abychom zavolali lékaře. Až po dlouhém přemlouvání mé vystrašené maminky i jindy kousavého otce jsi svolila s odvozem do nemocnice další den. Události pak měly rychlý spád. Po úvodním vyšetření následovala okamžitá operace, která se ukázala naprosto zbytečnou. Zákeřná nemoc roztáhla chapadla po celém tvém těle. Zbytek dní tvého zbývajícího života jsi kvůli bolestem prožila v morfiovém oblouznění.

I tak jsi vnímala naši přítomnost, která ti nakrátko přinášela úlevu.

A pak jsi najednou nebyla. Bylo to přesně na prvního máje. První květnový den nového režimu, od kterého sis tolik slibovala... Stačil pohled na tvou plačící sestru, která nám šla naproti, a nohy nám vrostly do země. Věděli jsme, že ta chvíle brzy přijde. Tedy... naši to věděli. Já se sestrou ne. Ve snaze ochránit nás před zármutkem, jaký prožívala, maminka o tvém skutečném zdravotním stavu nic bližšího neřekla. Možná to bylo šokem, když jsem jako ve snách viděla svou matku hroutící se v pláči tetě do náruče, nemohla jsem uronit ani slzu. Až později při posledním loučení na mě dolehla skutečnost a stavidla se protrhla. A od té doby pláču pro tebe každé vánoce, kterých jsi se nedožila.

Chybíš mi, babičko, moc mi chybíš. Vím, že se mnou jsi i nadále, ale lituju toho, že jsi nepoznala mého syna. Líbil by se ti. Má stejně široké srdce jako ty. Umí pohladit slovy, očima i dotykem. Miluje nezištně, umí odpouštět a je tak empatický, jak se u kluků nevídá. Někdy si říkám, že mě jím osud obdaroval, protože tebe mi vzal. A tvá dcera kráčí ve tvých šlépějích. Rozdala by se nejen kvůli svým vnoučatům. Často na tebe myslí, vzpomíná na tvé výroky a propadá melancholii právě v den tvých nedožitých narozenin.

Víš, tak si říkám, že možná jednou můj syn bude podobnými slovy psát o své babičce. Jen doufám, že už nebude pozdě na to, aby to ocenila...

Děkuji, babičko, ty víš za co ;-)