A léta jdou...

Když mi lékař s úsměvem řekl: "Tak jste těhotná, maminko", dostala jsem se do rauše. Jak jinak nazvat stav, kdy člověk své okolí vnímá s nádechem růžové, blažený výraz osídlí jeho obličej a myšlenky se točí pouze kolem jediného faktu? A ve chvíli, kdy jsem svého syna porodila, dosáhla jsem nirvány. Tak neskutečnému pocitu štěstí se vyrovná jen máloco.

Přestože začátek mateřství byl křestem mé fyzické i psychické odolnosti, start jsem zdárně přežila a syna nemilovala o to méně. Uběhlo víc než 9 let od chvíle, kdy jsem poprvé uviděla ten vrnící uzlíček a z malého rozkošného miminka je nějakou záhadou poněkud delší habánek. Kdy se to stalo, nedokážu říct. Těžce si zvykám na skutečnost, že můj syn už není žádné miminko, batole ani děťátko, vyžadující mou neustálou pozornost. Je pořád stejně láskyplný, stejně pohodový a klidný, prostě stejně miláčkový, ale roste v teenagera a měla bych jej tak i vnímat.

Ještě před odjezdem na tábor jsme zašli ke kadeřnici. Ať mu z toho chaosu na hlavě vytvoří něco smysluplnějšího. Stačila zmínka o jeho brzkém řádění na táboře a byla jsem vykázána z místnosti, abych nerušila "kreativní" řádění kadeřnice. Možná k tomu přispěl i můj zděšený pohled, když jsem kadeřnici slyšela, jak s úsměvem od ucha k uchu poznamenává: "Tak na tábor... dva týdny bez rodičů... těšíš se, Matýsku?" a spiklenecky na něj mrká. Jakožto chápavá matka, která nezatracuje módní trendy, jsem po návratu patřičně ocenila kadeřnický výkon, dokonce i s nepředstíraným nadšením, jenže doma, když jsem si Matýska prohlížela ze všech stran, jsem byla nucena si přiznat, že můj syn stárne. A já s ním. Neradostné konstatování...

výsledek řádění Matýskovy kadeřnice (ten ucul na tváři je způsoben modelingem, nikoli účesem)

Klackovité pohyby, sebevědomé vystupování, nenápadné prohlížení nového vzhledu v zrcadle, to vše mě utvrzovalo v tom, že maminčin mazánek už není mazánek. Ale když večer usnul a já ho šla zkontrolovat, zahleděla jsem se do jeho tváře, která najednou vypadala tak dětsky... Pořád je to moje miminko...

Za hodinku se vrací z tábora. Slibuju, že se udržím a nezpusinkuju ho přede všemi. Nechám si to na doma. A při jakékoli zmínce o "nové kamarádce" se nebudu smát. Tak jako udržím vážnou tvář, pokud mu budou častěji pípat smsky.

I když... pořád je to moje zlatíčko. A fakticky se ho už nemůžu dočkat :-)