Učení = mučení (jak pro koho)

Celkem jasně si vzpomínám na doby, kdy jsem byla nucena se šrotit do školy poučky, vzorce či životopisy celebrit minulosti, jenom abych dokázala profesorskému sboru, že patřím do rodu homo sapiens sapiensis, nikoli neandrtális. Spousta těch vědomostí mi byla v pozdějším věku k ničemu, pokud nepočítám vytvořenou image ženy širokých obzor, ale jakési divné povahové rysy mi nedovolily hodit starosti s nezáživnými látkami za hlavu a oddávat se pouze světským radostem pubertálního života.

I můj syn se už dostal do věku, kdy nestačí jen přesunutím kuliček na počitadle dospět k žádanému výsledku matematické rovnice a po zbytek dne se radovat ze správného výsledku. Leč, co se týče školních povinností, mých genů je v jeho DNA pramálo, a proto nastupuju já, coby generalissimus, na scénu. Téměř každý večer matka-gestapačka prověřuje přípravy na další školní den, aktuálnost obsahu školní tašky a pro odlehčení i historky celého, nejen školního, dne. Samozřejmě přísnost prověrek se odvíjí od momentálních fyzických dispozic jak prověřujícího, tak prověřovaného. V posledních dnech morálka kapánek poklesla, neboť generalissimus v pozdních večerních hodinách bývá šťasten, že se po dvou doplahočí do svého domova, kde nachází svůj genetický vzorek už pod peřinou a napůl v Morfeově náruči.

V jednom takovém výjimečném dni, kdy jsem s jasnou myslí kontrolovala žákajdu, narazily mé oči na nepěkně kulatou známku. Takovou průměrnou. Prostě trojec. A z hudební výchovy. Čím to? Hudební hluch naštěstí synáček po tatínkovi nepodědil, písničku Kočka leze dírou dokáže zazpívat bez křížků, na rozdíl od svého otce. Ááá, už to vidím - Bedřich Smetana! Teorii prostě nezvládl. Po malém výslechu (bez lampičky) mi bylo přislíbeno, že se Matýsek ponoří do tvorby tohoto slavného velikána a v příští hodině se nechá vyvolat na opravu.

V den další hodiny hudební výchovy jsem domů z práce dorazila už za světla. Nad žehlícím prknem jsem později vyzvídala na synovi, jak dopadla jeho oprava.

"Nic, mami, paní učitelka říkala, že to necháme na příště. Nebyl čas."

Pro jiného konec debaty, pro mě teprve začátek.

"A uměl jsi to?"

"Trochu," nonšalantně odpoví syn.

"Trochu?" jako ozvěna opakuju, přičemž i žehlička zlostně zasyčí. "Chceš říct, že ses chtěl nechat vyvolat, ale toho Smetanu jsi neuměl?"

"Ale jo, TROCHU jsem ho uměl," už podrážděně synáček oponuje a odpochoduje do svého pokoje.

Klid, říkám si, když se mlčky snažím následujících pár minut propálit žehličkou tričko. Po srovnání myšlenek si potomka zavolám zpět.

"Pojď mi zkusit říct, co teda všechno o Smetanovi víš," snažím se jej povzbudit s dobrým úmyslem chybějící informace vtlouct do hlavy.

Následující chvilky byly zatěžkávající zkouškou mé trpělivosti. Prvních pět minut dítko věnovalo snaze vzpomenout si na skladatelovo křestní jméno. Nutno podotknout, že se trefilo už na druhý pokus.

Pokračovalo hudebníkovou tvorbou. Slova jako "symfonie" či "opera" se jevily v ten moment jako naprosto nepodstatné. Už jen první název "Dvě dcery" ve mně vyvolal snůšku pochybností o správnosti mého počínání. Co naplat, když slovo dcera je mu známější než vdova... Nevěsta zazněla v jeho podání jako Provdaná. Je přece hloupost, aby ji prodávali, když ji chtějí provdat, no ne? A Čertova zeď... jaký je rozdíl mezi stěnou a zdí, vždyť je to totéž!?! Už jsem ani netoužila vědět, jak by se mohli jmenovat Braniboři, byli-li by vůbec v Čechách.Zvlášť po přiznání, že se učivu věnoval všehovšudy deset minut, protože pak začínal v televizi xtý díl seriálu Power Rangers nebo kýho šlaka, který viděl pouze sedmkrát.

Nevím, jak jsem dožehlila zbytek prádla, protože beztak obě moje hemisféry se soustředily jen na následující proslov do duše synátora na téma "Jak je důležité vzdělání pro budoucnost a zajištění existence každého jedince". Jeho snílkovské založení mu podbarvilo i kariéru dělníka výkopových prací do růžova. S klidem sobě vlastním se odebral do svých komnat za účelem vytvoření iluze pilného studenta a mě zanechal rozháranou nad chladnoucí žehličkou. Na jedné straně se ve mně pere ta holka, která musela kdysi taky krmit mozek podobnými podrobnostmi a nikdy jí nebyly zapotřebí, a na druhé straně matka, která chce mít ze svého dítěte vzdělanějšího člověka než je ona sama, chloubu vlastní výchovy.

Ach jo, když už se konečně naučím nalézt zlatou střední cestu hned na první pokus...