24. prosince
07.24 hod.
Probudí mě čísi opatrné našlapování. Otevřu jedno oko a vidím syna plížícího se ke krabici s cukrovím.
"Už jsi snídal?" Při mé otázce úlekem nadskočí. Vzápětí provinile zavrtí hlavou a odšourá se do kuchyně. Následuju ho, i když nerada. Včera, vlastně už dnes, jsem se dostala do postele někdy nad ránem. Šustění balícího papíru slyším ještě teď.
Cestou to vezmu přes koupelnu. Ze zrcadla na mě vejrá ženská, které by bodla týdenní intenzivní spací kúra zakončená pořádným vyklepáním tím největším kladívkem, aby se trochu vyhladily nejnovější vrásky. A když už bychom byli u té rekonstrukce, srovnání zad, obratel po obratli, by taky neškodilo...
V kuchyni syn spokojeně dojídá vánočku. Nakouknu do spíže. No jo, druhá vánočka během dvou dní a já z ní zase neměla ani kousek. Nasypu si do misky kornfleky a odevzdaně se pouštím do jídla.
08.13
Při mytí nádobí kolem mě neustále poskakuje synáček. Rád by mi s něčím pomohl. Jeho ušlechtilost až tak ušlechtilá není. Má za to, že když se bude na přípravách Štědrého dne podílet, urychlí tím příchod večera. Z psychologického hlediska má nejspíš pravdu, ale mě jeho poskakování ubírá relativního klidu. Nehledě na fakt, že ruce dalšího člověka v kuchyni, kde prostorově rozměrný člověk při otočení o 90 stupňů od linky zaručeně narazí do spíže, jsou opravdu přítěží než pomocí. Abych jej příkrým odmítnutím nezarazila v budoucí ochotě, odesílám jej do obchodu za účelem zakoupení nanuku (pro nás oba) a nejnovějšího čísla Shreka (pro něj).
A já se v klidu vrhám na sporák, který včera decentně obhodil bublající hrnec s hrachovkou, ale mně už nezbylo dost sil jej usměrnit.
08.37
Pípá první smska s přáním k Vánocům. Zařve při opakování ještě dvakrát, než jsem schopna si ji vyzvednout. Nesmíte se zlobit, lidičky, sporák je pro mě momentálně důležitější než vy... Taky vám napíšu, jen co si na chvilku sednu a uvařím kafe.
Vrací se syn z obchodu. Vyřizuje pozdravy a přání od jeho oblíbené "tety", která tam pracuje. Kafe i mobil budou muset počkat. Ještě potřebuju zdolat menší kopec prádla k žehlení, přece nebudu mít doma na Štědrý den nějaké resty.
09.49
Zbývá mi vyžehlit už jen synova mikina, manželovo jedno a mé dvě trička, když se manžel k synově nezměrné radosti vyhrabe z postele. Jeho nadšení trochu ochabne, protože tatínek se musí ještě nasnídat. Strojit stromeček se bude až pak. Následuje otázka, to ráno v pořadí pátá:
"Mami, chceš s něčím pomoct?"
10.40
Syn s manželem úspěšně rozmotávají zamotaný světelný řetez. Počítám ještě tak půlhoďky a řetěz konečně zaujme své místo na stromečku. Pokud se ovšem do té doby zase nezamotá.
Naklepávám v kuchyni řízky. Tuto činnost považuju v současnosti za velmi přínosnou. Stačí si vzpomenout na podmínky, za jakých jsem byla nucena pracovat poslední 4 týdny, k tomu přidám jména a obličeje nadřízených a doma pak galeje při pečení cukroví dlouho do noci... a rázem má plátek masa v nejširším místě 5mm.
12.20
Konečně přišla řada na kafe. Syn i manžel, usazeni na gauči, sledují vánoční televizní program. Přidám se k nim. Nejdřív však odnesu zapomenutý hrnek dopité manželovy kávy, aby chudáček nezůstal zapomenutý do zítřka. A když už jsem v té kuchyni, nachystám synovi lehký oběd, štědrovečerní večeře bude za pár hodin.
Vracím se ke kávě. Má provozní teplotu, na jakou jsem zvyklá z práce. Teda... tolik hektolitrů studeného kafe a žádná nabídka od fotomodelingové agentury v dohledu... Mobil mi zase pípnul. Těší mě, že mám tolik přátel, kteří na mě myslí i o vánocích. A těší mě, že je budu mít, i když jim odepíšu až za několik hodin.
14.10
Syna klepnu přes prsty v okamžiku, kdy vytahuje šunku z ledničky.
"Prase!"
"Mami?!" zamračí se na mě.
Abych zarazila jeho přednášku o škodlivosti vulgarismů na psychický vývoj dítěte, rychle se opravím: "Neuvidíš zlaté čuně!"
Co naplat, tác s cukrovím už ohlídat nestačím.
15.57
Synáčkovi jsem na chvíli zalepila pusu, která pořád mlela o pomáhání. Připravujeme spolu mísu s vodou, do které aranžujeme svíčky, hvězdičky, stromečky, prostě symboly vánoc. Oči mu září, když na závěr vše posypu malinkými zlatými hvězdičkami. Bodejť, dárky už má na dosah...
Celá chvíle mě tak dojme, že mu musím vlepit pusu. Chyba. Obejme mě a svoje nabídky k pomáhání pro příští chvíle zdvojnásobí.
16.45
Přípravy na večeři vrcholí. Olej s řízky prská, hrachovka probublává a mně tryská pot ze všech pórů. Do toho nedočkavě poskakující syn neustále nabízí svou pomoc. Manžel... asi klimbá u pohádek.
Když vytáhnu poslední řízek, synáček s jásotem běží do svého pokoje pro slavnostní ohoz. Přitom se snaží křikem probrat k životu otce. Mě k životu probere jedině sprcha.
17.05
Zasedáme k prostřenému stolu. Je lehce potřísněný voskem, neboť před odchodem do koupelny jsem zapálila svíčky, abychom pak přisedli ke stolu s již nečadícím světlem. Nepočítala jsem, že se mi za vynucenou samotu takto pomstí.
Veškerá chuť k jídlu s polohou sedmo mě po poskakování po bytě rázem přešla. S námahou do sebe natlačím pár soust, aby se neřeklo. Zato syn se cpe, jako kdyby týden nejedl. Hormony to nebudou...
18.20
Ležím schoulená v křesle a snažím se udržet víčka v pohotovostním stavu. Všude se válejí roztrhané balící papíry a stužky. V televizi běží nějaká pohádka. Syn se svým tatínkem skládá na podlaze nové Lego. Dárky pro děti dospělí vždycky vybírají tak, aby si s ním mohli pohrát i oni...
Zdá se mi to jako chvilka. Tolik sil, přemýšlení a času věnujeme tomu, aby těch pár minut u stromečku bylo co nejkrásnějších, a když ta velká chvíle nastane, ani se nestačíme rozkoukat a je po všem.
Jsem příliš unavená, než abych nad tím přemýšlela. Víčka nechávám poklesnout. Zítra... zítra si užiju vánoc. Jedeme k našim na oběd, sejdeme se s celou rodinou. Budu u maminky, ta se o nás postará...
25. prosince
10.05
Zvoníme na zvonek domu mého dětství. Přichází otevřít otec. Na otázku, kde je mamka, jen kývne směrem ke kuchyni: "Zas hysterčí..."
V kuchyni najdu maminku v pološíleném stavu. Ten výraz znám, včera jsem jej viděla v zrcadle. Když mě uvidí, malinko jí rysy změknou a v okamžiku opět propadá zoufalství: "Já nějak nestíhám..." a upře na mě bezradný pohled.
S povzdechem obejmu mámu kolem ramen, z rukou jí vezmu vařečku a zamířím ke sporáku.
...šťastné a veselé...
