Jsem písmenkomil. Přiznávám. Pravidla českého pravopisu pro mě jsou, co pro věřícího Bible svatá. Mám je v malíčku. Bohužel můj syn je má v paži. Nebo ještě níž.
Co se týče pravopisu, moje geny se k synovi přiblížily tak na vzdálenost deseti kilometrů. Možná byly i blíž, ale když viděly vyceněné zuby genů našeho souseda (jinak si to nedokážu vysvětlit), zbaběle prchly do bezpečné vzdálenosti. A odtud se mi pak posmívají, když úpím nad synáčkovými domácími úkoly z jazyka českého.
Onehdy jsem si zadělala na mrtvici. Syn předložil hotový domácí úkol ke kontrole a podpisu. Jednalo se o doplnění i a y. S rychlostí, jakou ho vyhotovil, nemohlo být o bezchybnosti ani řeči. Zběžnou kontrolou mě do očí udeřilo osm hrubek.
"Prďolko," volám syna. "Vezmi si ten úkol zpátky a pomalu si ho překontroluj. Zauvažuj nad každým písmenkem, abys našel chyby. Máš jich tam nepočítaně."
Bez mrknutí oka odkráčel i se sešitem. A se stejně nehybnou tváří mi o minutu později hodil úkol opět před obličej.
Hrubek bylo sedm.
A postup se opakoval - zpět do pokojíčku se sešitem, letecká oprava, předložit matce ke kontrole, která nachází o jednu hrubku méně. Tak jsme si vyměňovali sešit asi půl hodiny. Sama jsem netušila, kde se ve mně vzalo tolik sebeovládání.
Když se chyby ustálily na počtu dvou kusů, řekla jsem si, že kontrolu provedeme společně a s rozborem.
Nábitek.
V této úpravě mi slovo nahánělo husí kůži. Znovu jsem se podivila, jak to dítě může tak zprznit češtinu, a s povzdechem se pustila do pedagogickopsychologické výchovy.
"Matýsku, od jakého slova je odvozeno slovo nábytek?" ponoukám jej k přemýšlení.
"Byt," zní bezchybná odpověď.
"Výborně," s úsměvem jej povzbuzuju. "A jaké i se píše ve slově byt?"
"Tvrdé," překvapivě opět správně zodpoví.
"Tak jaké i napíšeš ve slově nábytek?" dobíháme do cíle.
"Měkké."
Okamžik překvapení. Úsměv mi tuhne na tváři. Srdce poplašeně bije nastálým šokem a pumpuje krev především do tváří. Nemám daleko k tomu, abych rudě i viděla. Polknu a ještě stále dezorientovaná se ptám:
"Proboha... a proč měkké?"
Syn ke mně udiveně vzhlédne a s naprostým klidem řekne:
"Protože tvrdé se mi tam nelíbí."
Teď si nejsem jistá, zda-li jsem způsobilá vychovávat svého syna k lásce k mateřskému jazyku. Možná jsem mu ji vtloukávala špatným způsobem, když jsem tvrdila, že musí cítit, jak se které slovo píše správně. A možná je, jak tvrdí moje sestra, jen individualista. Nebo možná má averzi vůči ypsilonu a všude cpe měkká i. Vždyť se už léta podepisuje jako Matísek.
Nebo prostě mu čeština nejde. Což by potvrzoval i nedávný domácí úkol, zaměřený na skloňování slov středního rodu podle vzoru kuře. Měl doplnit mláďátka zvířat do předepsaných vět v různém gramatickém pádu. Při kontrole hotového úkolu jsem nevěděla, mám-li se smát nebo nešťastně třískat hlavou o zeď nad ztracenými geny v těle mého potomka. Příčinou byla věta:
"Kam se poděla koza se svými kůzlemy?"
Můžu jen doufat, že je to jev dočasný. A že v pubertě nebude objekty své lásky obtěžovat smskami typu: "Sla biz se mnou na rande?" nebo "Mam te rat.", protože by mi zůstal na krku do té doby, než někdo podstatně uvolní pravidla českého pravopisu.
PS: Buď se problémem zabývám příliš nebo neznalost pravopisu je nakažlivá - před pár dny jsem kamarádce do smsky napsala "visvedceni". Fakt to byl jen letmý úlet ;)
