"Ahoj mami," zvyšuju hlas do sluchátka. Máma je přece jenom starší člověk.
"Jedu zítra s malým do zoo, nechceš jít taky?"
Možná, kdybych s nápadem na výlet nepřišla, mohly moje schopnosti zůstat na další dobu utajeny. Ale asi to osud, či kýho šlaka, chtěl a v ten pátek plán s návštěvou zoo byl nahlas vyřčen. Mohla bych to vzít ještě zpět, zavolala bych mámě, že zítra nikam nemůžu, jenže to by nesměl s očima navrch hlavy poslouchat i můj pětiletý drobeček.
"Mami, jůůů, my pojedeme za zvířátkama?" rozsvítí se mu očička a i kdyby mě právě skolila čtyřicetistupňová horečka, představa podobných jásavých výkřiků zítra přímo v zoologické zahradě by mě jistojistě uzdravila.
"Ano, synáčku," pohladím ho po hlavě. "Zůstaneš teď s tatínkem doma a maminka zatím půjde nakoupit a vybrat penízky do bankomatu, abychom se zítra mohli projet vláčkem po zoo."
Vidina velkolepé projížďky neobvyklým vozítkem synáčkovi dovolí pustit matčinu sukénku a s elánem jej vrhne na gaučink provozujícího otce.
Nákup je krycí označení menší shoppingové mánie, která mě popadne jednou za čas a připomene peněžence její hlavní úkoly a povinnosti. Cestou k tramvajové zastávce v duchu sestavuji seznam položek nezbytného nákupu. Nic, co by se nevešlo do jedné igelitky. To si říkám vždycky. A odcházím minimálně s pěti. Než se zorientuju v jízdním řádu, slyším za zády cinkot tramvaje. To mám ale štěstí... nestačím si větu ani domyslet a pohled za mnou mě doslova přiková k zemi. Řidič odbočujícího auta přehlédl přijíždějící tramvaj a před ostrůvkem se k ní pevně přitiskl. Bok po boku, jako David a Goliáš, za doprovodu neharmonické kapely brzd obou vozidel dotančí až k chodníku zastávky. Prvotní šok čekajících cestujících i náhodných diváků z řad okolojdoucích chodců brzy rozežene protestsong tramvajového řidiče, lehce narušovaný omluvným tenorem linoucí se z osobního auta.
Všichni si oddechli. Nikomu se nic nestalo. Ale tramvaj nepojede minimálně do příjezdu dopraváků. Na soumrak tady čekat nebudu, zamítám tuto možnost a vydávám se na opačnou stranu k autobusu.
Ha, bankomat! připomínám si o chvíli později jeden z úkolů. Černý displej s bílými písmeny MIMO PROVOZ tento úkol odsouvá na pozdější dobu. Vyberu v nákupním centru, tam bude určitě bankomatů habaděj, nenechám se odradit. Než dojdu k zastávce autobusu, vidím další nehodu. Opět jeden řidič druhému nedal přednost a lehce se očichali svými čumáky. Nechci si to připustit, ale žaludek mi svírá divný pocit. To máš z toho, že ses pořádně nenajedla, kárám se a zároveň uklidňuju. Autobus dorazí do cíle bez nehody, což kapánek rozptýlí mé obavy.
Hledám bankomat. Á tady! Přede mnou jeden človíček, počkám, není kam spěchat. Rozhlížím se, do kterého obchodu zapadnu nejdřív. Orsay? Ne, nejdřív do Kenvela. Kenvelo ne, to si nechám jako nouzovku. Kouknu do Benettonu, mohli by mít na malého trička v akci... Z přemítání mě vytrhne proud nepublikovatelných slov tryskající z úst muže u bankomatu.
"No, paní, viděla jste to?" přejde do srozumitelného jazyka obraceje se na mě.
Vrtím hlavou, že ne, na dráhu zloděje platebních karet ještě nepomýšlím. Zato bankomat zřejmě ano.
"Normálně jsem tam šoupnul kartu," vysvětluje muž. "Zadal PIN a částku a najednou mi to píše, že je bankomat mimo provoz. A karta nikde! On mi ji sežral!" inzultuje svými končetinami nebohý elektronický přístroj.
Snažím se ho uklidnit a odkážu ho na telefonickou první pomoc při podobných případech uvedenou na bankomatu. Zlověstnému svírání mých útrob se však neubráním.
Obchody procházím mírně otřesená. Kradmo pokukuju po ostatních nakupujících, hledám známky nervozity signalizující nastávající problém. Když si v pátém obchodě uvědomím, že vlastně ani nevím, co měli v předchozích čtyřech, balím to. Dnes z nakupování nic nebude. Budu to muset nechat na jindy, až přestanou působit ty... ty podivné vibrace.
V autobuse si uvědomím, že pořád nemám hotovost na zítra. No nic, vystoupím dřív, u nemocnice, tam mají taky bankomat. Bohužel si při vystupování nevšimnu přistaveného vozidla bezpečnostní služby.
"Paní, musíte si počkat, teď se plní bankomat," informuje mě bezpečnostní zaměstnanec a než stačím položit otázku, jak dlouho, ozve se kolega: "Frantóóó, pocééém, problém!"
"Asi tak 20 minut," odpoví Franta na mou nevyřčenou otázku.
Následujících 40 minut popíjím kafe z automatu ve vestibulu nemocnice, přičemž první dvě moje rozklepané ruce ihned rozlijí a nevnímám zvýšený ruch na pohotovostním příjmu nedaleko. Neuvědomuju nebo nechci si uvědomovat slova "hromadná nehoda na blízké dálnici" a rachot vrtulníku z nemocničního heliportu, když ťukám PIN do zprovozněného bankomatu a při sprintu domů, aniž bych čekala na autobus, nepřekvapí mě prudký liják, záblesky a hromování nade mnou. Doma jen vyděšeně zírám do kalendáře na tučnou třináctku u dnešního dne. Pátku. Nebo že bych já...?
Musím jít zkontrolovat koště.
"Jedu zítra s malým do zoo, nechceš jít taky?"
Možná, kdybych s nápadem na výlet nepřišla, mohly moje schopnosti zůstat na další dobu utajeny. Ale asi to osud, či kýho šlaka, chtěl a v ten pátek plán s návštěvou zoo byl nahlas vyřčen. Mohla bych to vzít ještě zpět, zavolala bych mámě, že zítra nikam nemůžu, jenže to by nesměl s očima navrch hlavy poslouchat i můj pětiletý drobeček.
"Mami, jůůů, my pojedeme za zvířátkama?" rozsvítí se mu očička a i kdyby mě právě skolila čtyřicetistupňová horečka, představa podobných jásavých výkřiků zítra přímo v zoologické zahradě by mě jistojistě uzdravila.
"Ano, synáčku," pohladím ho po hlavě. "Zůstaneš teď s tatínkem doma a maminka zatím půjde nakoupit a vybrat penízky do bankomatu, abychom se zítra mohli projet vláčkem po zoo."
Vidina velkolepé projížďky neobvyklým vozítkem synáčkovi dovolí pustit matčinu sukénku a s elánem jej vrhne na gaučink provozujícího otce.
Nákup je krycí označení menší shoppingové mánie, která mě popadne jednou za čas a připomene peněžence její hlavní úkoly a povinnosti. Cestou k tramvajové zastávce v duchu sestavuji seznam položek nezbytného nákupu. Nic, co by se nevešlo do jedné igelitky. To si říkám vždycky. A odcházím minimálně s pěti. Než se zorientuju v jízdním řádu, slyším za zády cinkot tramvaje. To mám ale štěstí... nestačím si větu ani domyslet a pohled za mnou mě doslova přiková k zemi. Řidič odbočujícího auta přehlédl přijíždějící tramvaj a před ostrůvkem se k ní pevně přitiskl. Bok po boku, jako David a Goliáš, za doprovodu neharmonické kapely brzd obou vozidel dotančí až k chodníku zastávky. Prvotní šok čekajících cestujících i náhodných diváků z řad okolojdoucích chodců brzy rozežene protestsong tramvajového řidiče, lehce narušovaný omluvným tenorem linoucí se z osobního auta.
Všichni si oddechli. Nikomu se nic nestalo. Ale tramvaj nepojede minimálně do příjezdu dopraváků. Na soumrak tady čekat nebudu, zamítám tuto možnost a vydávám se na opačnou stranu k autobusu.
Ha, bankomat! připomínám si o chvíli později jeden z úkolů. Černý displej s bílými písmeny MIMO PROVOZ tento úkol odsouvá na pozdější dobu. Vyberu v nákupním centru, tam bude určitě bankomatů habaděj, nenechám se odradit. Než dojdu k zastávce autobusu, vidím další nehodu. Opět jeden řidič druhému nedal přednost a lehce se očichali svými čumáky. Nechci si to připustit, ale žaludek mi svírá divný pocit. To máš z toho, že ses pořádně nenajedla, kárám se a zároveň uklidňuju. Autobus dorazí do cíle bez nehody, což kapánek rozptýlí mé obavy.
Hledám bankomat. Á tady! Přede mnou jeden človíček, počkám, není kam spěchat. Rozhlížím se, do kterého obchodu zapadnu nejdřív. Orsay? Ne, nejdřív do Kenvela. Kenvelo ne, to si nechám jako nouzovku. Kouknu do Benettonu, mohli by mít na malého trička v akci... Z přemítání mě vytrhne proud nepublikovatelných slov tryskající z úst muže u bankomatu.
"No, paní, viděla jste to?" přejde do srozumitelného jazyka obraceje se na mě.
Vrtím hlavou, že ne, na dráhu zloděje platebních karet ještě nepomýšlím. Zato bankomat zřejmě ano.
"Normálně jsem tam šoupnul kartu," vysvětluje muž. "Zadal PIN a částku a najednou mi to píše, že je bankomat mimo provoz. A karta nikde! On mi ji sežral!" inzultuje svými končetinami nebohý elektronický přístroj.
Snažím se ho uklidnit a odkážu ho na telefonickou první pomoc při podobných případech uvedenou na bankomatu. Zlověstnému svírání mých útrob se však neubráním.
Obchody procházím mírně otřesená. Kradmo pokukuju po ostatních nakupujících, hledám známky nervozity signalizující nastávající problém. Když si v pátém obchodě uvědomím, že vlastně ani nevím, co měli v předchozích čtyřech, balím to. Dnes z nakupování nic nebude. Budu to muset nechat na jindy, až přestanou působit ty... ty podivné vibrace.
V autobuse si uvědomím, že pořád nemám hotovost na zítra. No nic, vystoupím dřív, u nemocnice, tam mají taky bankomat. Bohužel si při vystupování nevšimnu přistaveného vozidla bezpečnostní služby.
"Paní, musíte si počkat, teď se plní bankomat," informuje mě bezpečnostní zaměstnanec a než stačím položit otázku, jak dlouho, ozve se kolega: "Frantóóó, pocééém, problém!"
"Asi tak 20 minut," odpoví Franta na mou nevyřčenou otázku.
Následujících 40 minut popíjím kafe z automatu ve vestibulu nemocnice, přičemž první dvě moje rozklepané ruce ihned rozlijí a nevnímám zvýšený ruch na pohotovostním příjmu nedaleko. Neuvědomuju nebo nechci si uvědomovat slova "hromadná nehoda na blízké dálnici" a rachot vrtulníku z nemocničního heliportu, když ťukám PIN do zprovozněného bankomatu a při sprintu domů, aniž bych čekala na autobus, nepřekvapí mě prudký liják, záblesky a hromování nade mnou. Doma jen vyděšeně zírám do kalendáře na tučnou třináctku u dnešního dne. Pátku. Nebo že bych já...?
Musím jít zkontrolovat koště.