Sledovala stmívání za oknem. Soumrak se tiše snášel na střechy okolních domů, na které ze svého okna svrchu shlížela. Obrysy budov téměř nepostřehnutelným tempem se vpíjely do tmavnoucí oblohy chtěje splynout v jeden odstín, ale nezbedné ohýnky osvětlených oken šelmovsky jejich snahu ničily propalujíc do temného kabátu modře tu žluté tu jasně bílé skvrny.
Cítila podivný neklid. Ta světla přitahovala její zrak, těkala očima z jednoho ohýnku na druhý a hledala povědomou siluetu. Jak by chtěla být tam venku, za oknem, utápět se v pavučinách houstnoucích stínů... Toužila přivinout se k pružnému tělu pod rouškou přicházející noci, nechat se vést hřejivou blízkostí toho druhého ke slastným vibracím... Jen si nebyla jistá, čí tělo by to mělo být. Toho tmavookáče z levého okna v posledním patře domu odnaproti? Nebo toho věčně rozcuchaného frajírka, co po ní už pár dní pomrkával z přeposledního patra domu nalevo? Netušila. Věděla jen, že chce cítit teplý lidský dotek. To bylo ono! Toužila po teple lidského těla.
Jenže může jen toužit. Je tady zavřená. Sama. Řekli jí, než odjeli, že se dnes vrátí pozdě, ale ven nesmí. Takže pro dnešek se musí spokojit jen s nyvými pohledy do temnoty města za oknem. V dálce zaječela siréna. Opět jí tělem projela ona divná nutkavá touha. Tentokrát s pocitem neodbytné naléhavosti. Co se to dnes s ní děje?
Něco zaslechla. Radostně se rozběhla ke dveřím. Slyšela cinkot klíčů! Chvíli vyčkávavě stála v předsíni. Ne, zmýlila se, to byl nejspíš soused odvedle. Opřela se celým tělem o dveře. Chci ven, slyšíte mě? Musím ven! Zklamaně se sesunula ke prahu. Nikdy nebyla tak... nerozumná. Každý ji obdivoval, jak je rozvážná, klidná a hodná. Ano, byli na ni pyšní. A právem. Tak proč dnes tak vyvádí?
Půjdu se napít. Třeba mě to uklidní. Místo toho pár dalších hodin prokřižovala byt neúnavným pochodem, až zcela vyčerpaná klesla na předložku v předsíni. Její poslední myšlenka před usnutím byla "uvidím je hned, až přijdou..."
Probudil ji šramot klíčů v zámku. Vmžiku byla na nohou a hnala se ke dveřím. Ty se otevřely a... vstoupila povědomá žena. Nemohla ji hned zařadit. Trochu ji zmátly ty zarudlé oči a černá kola pod nimi, ale do obrazu ji dostala známá vůně linoucí se z jejího těla. Ano, tebe já znám...!
"Pojď ke mně, micinko," přidřepla si k ní žena. Pomalu se vydala k nabízené ruce. Nedůvěřivě si ji očichala a až si byla naprosto jistá, nechala se pohladit po sametovém kožíšku.
"Panička s páníčkem se už nevrátí," vysvětlovala žena a neustávala v hlazení. "Měli večer nehodu, víš, když se vraceli domů. Jemu už nebylo pomoci a ona..." odmlčela se. Slaná krůpěj dopadla na její hebounkou srst.
"Moje sestra zemřela v nemocnici dnes v noci, micinko," dokončila a rozeštkala se.
Drsným jazykem olízla slanou tekutinu řinoucí se z těch zarudlých očí. Matně si připomněla obsesní neklid, který prostupoval v noci jejím tělem.
Nevím, co mi říkáš, jen mě nepřestávej hladit. Tolik jsem si to přála...
Od stěn bytu se odrážela nesourodá směs tichého vzlykání a spokojeného předení.
Cítila podivný neklid. Ta světla přitahovala její zrak, těkala očima z jednoho ohýnku na druhý a hledala povědomou siluetu. Jak by chtěla být tam venku, za oknem, utápět se v pavučinách houstnoucích stínů... Toužila přivinout se k pružnému tělu pod rouškou přicházející noci, nechat se vést hřejivou blízkostí toho druhého ke slastným vibracím... Jen si nebyla jistá, čí tělo by to mělo být. Toho tmavookáče z levého okna v posledním patře domu odnaproti? Nebo toho věčně rozcuchaného frajírka, co po ní už pár dní pomrkával z přeposledního patra domu nalevo? Netušila. Věděla jen, že chce cítit teplý lidský dotek. To bylo ono! Toužila po teple lidského těla.
Jenže může jen toužit. Je tady zavřená. Sama. Řekli jí, než odjeli, že se dnes vrátí pozdě, ale ven nesmí. Takže pro dnešek se musí spokojit jen s nyvými pohledy do temnoty města za oknem. V dálce zaječela siréna. Opět jí tělem projela ona divná nutkavá touha. Tentokrát s pocitem neodbytné naléhavosti. Co se to dnes s ní děje?
Něco zaslechla. Radostně se rozběhla ke dveřím. Slyšela cinkot klíčů! Chvíli vyčkávavě stála v předsíni. Ne, zmýlila se, to byl nejspíš soused odvedle. Opřela se celým tělem o dveře. Chci ven, slyšíte mě? Musím ven! Zklamaně se sesunula ke prahu. Nikdy nebyla tak... nerozumná. Každý ji obdivoval, jak je rozvážná, klidná a hodná. Ano, byli na ni pyšní. A právem. Tak proč dnes tak vyvádí?
Půjdu se napít. Třeba mě to uklidní. Místo toho pár dalších hodin prokřižovala byt neúnavným pochodem, až zcela vyčerpaná klesla na předložku v předsíni. Její poslední myšlenka před usnutím byla "uvidím je hned, až přijdou..."
Probudil ji šramot klíčů v zámku. Vmžiku byla na nohou a hnala se ke dveřím. Ty se otevřely a... vstoupila povědomá žena. Nemohla ji hned zařadit. Trochu ji zmátly ty zarudlé oči a černá kola pod nimi, ale do obrazu ji dostala známá vůně linoucí se z jejího těla. Ano, tebe já znám...!
"Pojď ke mně, micinko," přidřepla si k ní žena. Pomalu se vydala k nabízené ruce. Nedůvěřivě si ji očichala a až si byla naprosto jistá, nechala se pohladit po sametovém kožíšku.
"Panička s páníčkem se už nevrátí," vysvětlovala žena a neustávala v hlazení. "Měli večer nehodu, víš, když se vraceli domů. Jemu už nebylo pomoci a ona..." odmlčela se. Slaná krůpěj dopadla na její hebounkou srst.
"Moje sestra zemřela v nemocnici dnes v noci, micinko," dokončila a rozeštkala se.
Drsným jazykem olízla slanou tekutinu řinoucí se z těch zarudlých očí. Matně si připomněla obsesní neklid, který prostupoval v noci jejím tělem.
Nevím, co mi říkáš, jen mě nepřestávej hladit. Tolik jsem si to přála...
Od stěn bytu se odrážela nesourodá směs tichého vzlykání a spokojeného předení.