Jak jsem šikovná
25. červenec 2007 | 12.28 |
Asi jsem se špatně vyspala. Nebo možná byly sluneční erupce. Nebo jsem jen obyčejné nemehlo. Prostě ten den mi nezačal zrovna nejdůstojněji...
Ačkoli nedochvilnost odjakživa nesnáším, sama s ní léta bojuju, někdy úspěšně, častěji neúspěšně. Včera to bylo tak tak. Opět na poslední chvíli vyrážím z domu, abych k lékaři dojela když ne o pár minut dřív, tak aspoň v přesně objednaný čas. Ještě na schodech se v letu otáčím k synovi, ať mu vzduchem pošlu pusu a...
Zbytek schodů jsem absolvovala doslova leteckým tempem. Nejdřív jsem nechápala, co dělám vleže pod schody, synovo ohromené mlčení mě taky do obrazu nedostávalo, ale brzy jsem se vzpamatovala a jako první mě napadlo zkontrolovat obsah kabelky, přežil-li bez újmy. No jo, Material Girl... Pak mi bleskl hlavou alarm upozorňující na časovou tíseň, rychle jsem vstala, zamávala s úsměvem synovi, kterého to ohromilo ještě víc, a pádila na MHD. Až později, když jsem se levou rukou snažila vyhmatat v kabelce telefon, jsem si uvědomila, že mě kapánek neposlouchá. Padala jsem na levou stranu, asi se mi dělá modřina, zaplašila jsem chmurné myšlenky a rozbíhající se mravenečky v ruce.
K lékaři jsem přišla na chlup přesně, byla jsem na sebe tak pyšná, až se mi rozlil po tváři spokojený úsměv. Ten se však vytratil, když sestřička uchopila mou levou ruku, aby změřila preventivně krevní tlak. Asi s úsměvem se vytratila i barva v obličeji, protože se hned zeptala:
"Je vám špatně? Snídala jste?"
Vráska mezi obočím se jí prohloubila, když viděla mírný namodralý otok kousek pod zápěstím. Myslím, že její domněnku o domácím násilí jsem jen přiživila vysvětlením, jak jsem stupidně spadla ze schodů a byla by to nejspíš řešila i jinde, kdyby nezasáhla její kolegyně, která mě i mého manžela zná dlouhá léta a s mou "šikovností" se nejednou seznámila i osobně.
Pan doktor taky zprvu propadl klamným závěrům, když jsem s obtížemi šplhala na lehátko, neb mi v mladickém vyšvihnutí se krom věku bránil i další tvořivší se hematom, tentokrát v místech, kde nohy započínají svůj růst. Jemu jsem už detailněji popsala svůj ranní atletický výkon. Lehce mi ohmatal mé miminko-modřinu a se slovy "Tééda, ta bude!" pokračoval se smíchem v původním vyšetření.
Doma s vědomím, že budu terčem manželova posměchu, jsem chtěla celou ranní eskapádu zatajit, jenže jsem zapomněla, že můj drahý synáček je buď velká drbna nebo mě tak miluje, až má o mě i strach. Už ve dveřích mě hlasitě vítal:
"Tak co, mami, bolí tě to moc?"
A manžel jen zvědavě přihlížel.
Musela jsem s pravdou ven a se svršky dolů. V zájmu ochrany vlastního sebevědomí pod zákazem jakýchkoli komentářů. Naprosto zbytečné opatření. Móóóc dobře jsem viděla, jak oba dusili svůj hurónský smích. Nutno podotknout na obranu toho mladšího, že v jeho očích jsem viděla i špetku provinění a kopec soustrasti. Do očí toho staršího jsem raději nekoukala. Určitě by pak zábrany odhodil.
Po zbytek odpoledne jsem bohužel měla skoro všechnu práci jen vsedě, vstávání ze židle bylo časem obtížnější a obtížnější. Ó, jak obdivuju stařenky trpělivě čekající na endoprotézu kyčelního kloubu! S přibývající obtížností mě napadlo postěžovat si mým dvěma nejvěrnějším kolegyním, vždycky měly pro mě pochopení. Poslala jsem jim sms:
"Ahoj holky, majzla jsem sebou na schodech, ale než se vrátím do práce z dovolené, budu ok. Jen řekněte klukům, ať mě proboha neplácají po zadku, tentokrát by se jim to fakticky mohlo vymstít :-D"
Za chvilku mi telefon pípl odpověď:
"Jééé, ty ještě pořád neumíš chodit??"
Příště si půjdu raději postěžovat mamince. Ale i tak už se na holky těším... čúzy moje milované... ;-)
Ačkoli nedochvilnost odjakživa nesnáším, sama s ní léta bojuju, někdy úspěšně, častěji neúspěšně. Včera to bylo tak tak. Opět na poslední chvíli vyrážím z domu, abych k lékaři dojela když ne o pár minut dřív, tak aspoň v přesně objednaný čas. Ještě na schodech se v letu otáčím k synovi, ať mu vzduchem pošlu pusu a...
Zbytek schodů jsem absolvovala doslova leteckým tempem. Nejdřív jsem nechápala, co dělám vleže pod schody, synovo ohromené mlčení mě taky do obrazu nedostávalo, ale brzy jsem se vzpamatovala a jako první mě napadlo zkontrolovat obsah kabelky, přežil-li bez újmy. No jo, Material Girl... Pak mi bleskl hlavou alarm upozorňující na časovou tíseň, rychle jsem vstala, zamávala s úsměvem synovi, kterého to ohromilo ještě víc, a pádila na MHD. Až později, když jsem se levou rukou snažila vyhmatat v kabelce telefon, jsem si uvědomila, že mě kapánek neposlouchá. Padala jsem na levou stranu, asi se mi dělá modřina, zaplašila jsem chmurné myšlenky a rozbíhající se mravenečky v ruce.
K lékaři jsem přišla na chlup přesně, byla jsem na sebe tak pyšná, až se mi rozlil po tváři spokojený úsměv. Ten se však vytratil, když sestřička uchopila mou levou ruku, aby změřila preventivně krevní tlak. Asi s úsměvem se vytratila i barva v obličeji, protože se hned zeptala:
"Je vám špatně? Snídala jste?"
Vráska mezi obočím se jí prohloubila, když viděla mírný namodralý otok kousek pod zápěstím. Myslím, že její domněnku o domácím násilí jsem jen přiživila vysvětlením, jak jsem stupidně spadla ze schodů a byla by to nejspíš řešila i jinde, kdyby nezasáhla její kolegyně, která mě i mého manžela zná dlouhá léta a s mou "šikovností" se nejednou seznámila i osobně.
Pan doktor taky zprvu propadl klamným závěrům, když jsem s obtížemi šplhala na lehátko, neb mi v mladickém vyšvihnutí se krom věku bránil i další tvořivší se hematom, tentokrát v místech, kde nohy započínají svůj růst. Jemu jsem už detailněji popsala svůj ranní atletický výkon. Lehce mi ohmatal mé miminko-modřinu a se slovy "Tééda, ta bude!" pokračoval se smíchem v původním vyšetření.
Doma s vědomím, že budu terčem manželova posměchu, jsem chtěla celou ranní eskapádu zatajit, jenže jsem zapomněla, že můj drahý synáček je buď velká drbna nebo mě tak miluje, až má o mě i strach. Už ve dveřích mě hlasitě vítal:
"Tak co, mami, bolí tě to moc?"
A manžel jen zvědavě přihlížel.
Musela jsem s pravdou ven a se svršky dolů. V zájmu ochrany vlastního sebevědomí pod zákazem jakýchkoli komentářů. Naprosto zbytečné opatření. Móóóc dobře jsem viděla, jak oba dusili svůj hurónský smích. Nutno podotknout na obranu toho mladšího, že v jeho očích jsem viděla i špetku provinění a kopec soustrasti. Do očí toho staršího jsem raději nekoukala. Určitě by pak zábrany odhodil.
Po zbytek odpoledne jsem bohužel měla skoro všechnu práci jen vsedě, vstávání ze židle bylo časem obtížnější a obtížnější. Ó, jak obdivuju stařenky trpělivě čekající na endoprotézu kyčelního kloubu! S přibývající obtížností mě napadlo postěžovat si mým dvěma nejvěrnějším kolegyním, vždycky měly pro mě pochopení. Poslala jsem jim sms:
"Ahoj holky, majzla jsem sebou na schodech, ale než se vrátím do práce z dovolené, budu ok. Jen řekněte klukům, ať mě proboha neplácají po zadku, tentokrát by se jim to fakticky mohlo vymstít :-D"
Za chvilku mi telefon pípl odpověď:
"Jééé, ty ještě pořád neumíš chodit??"
Příště si půjdu raději postěžovat mamince. Ale i tak už se na holky těším... čúzy moje milované... ;-)
...hezká barva, že? Ale já raději jiné odstíny modré... a hlavně ne přímo na těle...
PS: Objevila jsem výhodný vedlejší efekt - v širokém okolí ani stopy po celulitidě. Asi budu schodišťový jumping provozovat častěji.Komentáře
| RE: Jak jsem šikovná | peťan | 26. 07. 2007 - 20:03 |
 RE(2x): Jak jsem šikovná |
nea | 26. 07. 2007 - 20:20 |
| RE(3x): Jak jsem šikovná |
peťan | 27. 07. 2007 - 22:21 |
| RE(4x): Jak jsem šikovná |
nea | 29. 07. 2007 - 02:06 |