Noc důstojně usedla na trůn, rozprostřela temný plášť po širokém okolí a oslněna třpytem hvězd pokynula oblakům, aby svými nadýchanými těly zastínily jasnost snaživých nov. Teprve pak spokojeně začala pracovat na své hloubce. Vzduch nasáklý letní nocí lákal milence do tmou zahalených náručí.
Tomáš nic z toho nevnímal. Soustředěně pozoroval plameny ohně, u něhož seděl, myšlenkami na hony vzdálený scenérii za jeho zády. Vždycky tady jezdil rád. Blahořečil osudu, že mu kdysi vykouzlil výhodnou nabídku na koupi této chalupy tak blízko lesa. Sem jezdil tišit své hektickým zaměstnáním zjitřené duševno, tady trávil příjemné chvíle po celotýdenním shonu se svými dětmi a manželkou. Teď tu neměl sebou ani děti ani manželku. Byl úplně sám.
A právě v mihotavém světle ohně marně hledal odpověď na otázku, jak moc sám zůstal. Měl všechno, co si kdy přál. Krásnou a chytrou ženu, dvě rozkošně roztomilé děti, úspěšnou práci, která mu kromě nemalého finančního užitku přinášela i dostatečně seberealizační uspokojení. Postavil dům, zasadil strom, zplodil syna. Vše, co se od něj očekávalo, splnil. A začal se nudit.
Vzpomínal... Se kterou to začal zahánět nudu jako první? Byla to ta vyzývavá servírka z baru, kam občas chodil se společníkem na drink? Nebo rozvedená sousedka jeho kamaráda? Či snad masérka z lázní, které čas od času navštívil se svým dalším přítelem? Už si nevzpomínal. Používal ženy k zahánění nudy a k rozptýlení. Jako papírový kapesník. Použít a zahodit. Hlavně se nezamilovat.
Potměšilý osud mu však pod nohy připletl Veroniku. Jejich první setkání bylo nezapomenutelné, pro Tomáše spíš bolestivé, snad jako přezvěst charakteru jejich budoucího vztahu. Odskočil si tehdy pro sendvič do lahůdkářství nedaleko jejich firmy. Zrovna chtěl nahlídnout do chladících boxů blízko pokladny, když se Veronika prudce otočila od pultu s kelímkem kouřící kávy v ruce. Obsah kelímku z větší části skončil na Tomášově košili a on jen zíral do vyděšeného obličeje mladé nijak zvlášť oslnivé ženy, s obavami čekající na jeho reakci. Přes bolest se na ni konejšivě usmál a pak jen oněměle přihlížel, jak se její úděs mění v zuřivost. Kaskádu vzteklých slov utnul až bolestivý sykot Tomáše, když se pokoušel odtáhnout promočenou látku košile od opařené kůže. Měl možnost vidět další Veroničinu proměnu, tentokrát v obětavou zdravotní sestru, kterou i ve skutečnosti byla. Odtáhla ho do nedaleké nemocnice, kde měl příležitost získat pár osobních podrobností, včetně telefonního čísla. Nejvíc jej potěšilo, že je taky vdaná, tudíž pro něj nepředstavovala komplikaci. Jak byl bláhový...
Aniž by si to uvědomoval, následující týdny jej vtáhly do kolotoče lží a výmluv, zakrývající jeho narůstající závislost na Veronice. Toužil poznat do nejmenších podrobností tu rozporuplnou ženu, skrývající v sobě nejedno tajemství, jak se Tomášovi jevilo. Zanedbával práci, zanedbával i rodinu, jen aby mohl být co nejčastěji s ní. Trpěl, když na něj neměla čas nebo si jej udělat nechtěla. Těšil se na každý okamžik strávený s ní, na jejich vzájemné doteky, horká slůvka pronášená šeptem, její vzrušené sténání i uvolněný smích, když škádlivě líbal na lechtivých místech její tělo. Na poradách si v duchu přehrával scény z posledního milování, nepřemáhaje zasněný úsměv a na schůzky s ní spěchal s horkým tetelením kolem žaludku, částečně proto, že se jí nemohl dočkat a taky proto, že nevěděl, v jakém rozpoložení ji zastihne.
Její náladovost jej trápila i přitahovala. Někdy dokázala být milující, něžnou, všepřijímající bytůstkou, jindy jej zaskočila coby arogantní a prskající divoká kočka. Nevyzpytatelná. A milovaná. Ano, to, co si zakazoval, najednou dovolil v plné míře rozvinout. I když do všech mimomanželských vztahů šel s cílem "žádné city", s Veronikou všechna omezující opatření vzala za své.
Brzy poznal, že Veronika jejich vztah bere stejně. Jednoho dne přemohl svou naučenou opatrnost a vypovídal se jí ze své lásky k ní. Ta zprvu váhavě, později s neskrývaným nadšením sdílela jeho pocity. Byl to jen krůček k plánování společné budoucnosti. Tomáš byl šťastný jak už dlouho ne. Vše ostatní, včetně jeho vlastní manželky, mu připadalo nepodstatné. Důležitá pro něj zůstala jen Veronika. Jeho posedlost Veronikou nabývala patologických rozměrů.
Tehdy to neviděl, sny o společném životě byly v jeho mysli mnohem realističtější než ty Veroničiny. Zatímco Tomáš plánoval, vymýšlel a zařizoval, Veronika jenom snila. Rozhodl se k rozvodu. Chtěl být s Veronikou i oficiálně. Zprvu se zdálo, že manželka s rozvodem počítala, jak vyrovnaně na jeho žádost reagovala. Ovšem později...
Blížil se termín, kdy měl stanout spolu s manželkou před rozvodovým soudem. Veronika o svém rozvodu nedokázala Tomášovi říct nic upřesňujícího. Trochu jej to znervózňovalo, ale veškeré jeho obavy ihned rozptýlila svým tělem. V den rozvodu mu nebrala telefon. Jeho mysl nepřijímala právnické proslovy v soudní síni a s vidinou ukončení celého procesního martýria odsouhlasil všechny manželčiny požadavky. Odmítl její nabídku na poslední společnou skleničku, když vyšli z budovy soudu, a spěchal s novinou za Veronikou. Jenže nebyla. Ani na telefonu, ani v práci. K ní domů se neodvážil. Zbytek dne ji bombardoval smskami a emaily. Neozvala se.
Po bezesné noci se druhého dne doplazil do práce a ve služební mailové schránce s bušícím srdcem otevřel její vzkaz:
"Přijď ve 3 dnes odpoledne do naší kavárny. Musím s tebou mluvit."
Vysvětlí se to, určitě se to vysvětlí, uklidňoval Tomáš nepříjemné mrazení v zádech.
Veronika dorazila nepřirozeně bledá, s ledovým výrazem v obličeji.
"Miláčku," s širokým úsměvem začal.
Přerušila ho odmítavým gestem.
"Končím, Tome. Rozhodla jsem se zůstat s manželem. Neopustím ho, nemůžu to dětem udělat."
Po počátečním šoku se Tomáš pustil do namítání, argumentování, přemlouvání... Veronika zůstala neoblomná. Nechala jej tam sedět samotného i s jeho sny, které roztříštila pár slovy. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť si všechno tak krásně nalinkovali...
Uklidil se na chalupu u lesa. Chtěl být sám. Se svou bolestí, s prázdnem, které mu zůstalo v hrudi. Zbavit se vzpomínek. Vtírajících myšlenek. Zabránit prozření. Uchovat ten neopakovatelný cit. Místo toho si postupně uvědomoval, jak jednostranná láska to byla. Přesto se jí nedokázal beze zbytku zbavit. Ani když se od známých dověděl, že Veronika si sladká slovíčka šeptá s jiným chlapíkem, jenž se jejímu manželovi nepodobá ani vzdáleně. Nejspíš si s Tomášem jen hrála. A on dostal za vyučenou. Za všechny ty papírové kapesníky, které použil před ní.
Prohrábl pohasínající dříví. Usmál se. Včera navštívil své děti. Mohl sice s nimi být jen za přítomnosti své exmanželky, ale brzy na ni zapomněl, hrál si a mazlil se s dětmi, jako by tam nebyla. Když si tak vzpomněl na její pohledy, které zprvu považoval za nepřátelské... Byla to její obranná linie, pořád ho ještě má ráda, pořád jí na něm záleží. Jak mu upravila límeček, když od nich včera odcházel... Je mezi nimi ale velká propast. Příšerným způsobem jí ublížil a po tom všem si není jistý, dokázal-li by ji mít rád tak, jak si nepochybně zaslouží.
Zpoza hvězd a malých mračen vyšel krásný kulatý měsíc. Obhlédl okolní krajinu, zkontroloval spánek všech živých tvorů a stříbřitými prsty konejšivě pohladil nespavce. Dotkl se Tomášova čela. Však ty na to přijdeš, Tomáši, jak si svůj život uspořádat...
Tomáš nic z toho nevnímal. Soustředěně pozoroval plameny ohně, u něhož seděl, myšlenkami na hony vzdálený scenérii za jeho zády. Vždycky tady jezdil rád. Blahořečil osudu, že mu kdysi vykouzlil výhodnou nabídku na koupi této chalupy tak blízko lesa. Sem jezdil tišit své hektickým zaměstnáním zjitřené duševno, tady trávil příjemné chvíle po celotýdenním shonu se svými dětmi a manželkou. Teď tu neměl sebou ani děti ani manželku. Byl úplně sám.
A právě v mihotavém světle ohně marně hledal odpověď na otázku, jak moc sám zůstal. Měl všechno, co si kdy přál. Krásnou a chytrou ženu, dvě rozkošně roztomilé děti, úspěšnou práci, která mu kromě nemalého finančního užitku přinášela i dostatečně seberealizační uspokojení. Postavil dům, zasadil strom, zplodil syna. Vše, co se od něj očekávalo, splnil. A začal se nudit.
Vzpomínal... Se kterou to začal zahánět nudu jako první? Byla to ta vyzývavá servírka z baru, kam občas chodil se společníkem na drink? Nebo rozvedená sousedka jeho kamaráda? Či snad masérka z lázní, které čas od času navštívil se svým dalším přítelem? Už si nevzpomínal. Používal ženy k zahánění nudy a k rozptýlení. Jako papírový kapesník. Použít a zahodit. Hlavně se nezamilovat.
Potměšilý osud mu však pod nohy připletl Veroniku. Jejich první setkání bylo nezapomenutelné, pro Tomáše spíš bolestivé, snad jako přezvěst charakteru jejich budoucího vztahu. Odskočil si tehdy pro sendvič do lahůdkářství nedaleko jejich firmy. Zrovna chtěl nahlídnout do chladících boxů blízko pokladny, když se Veronika prudce otočila od pultu s kelímkem kouřící kávy v ruce. Obsah kelímku z větší části skončil na Tomášově košili a on jen zíral do vyděšeného obličeje mladé nijak zvlášť oslnivé ženy, s obavami čekající na jeho reakci. Přes bolest se na ni konejšivě usmál a pak jen oněměle přihlížel, jak se její úděs mění v zuřivost. Kaskádu vzteklých slov utnul až bolestivý sykot Tomáše, když se pokoušel odtáhnout promočenou látku košile od opařené kůže. Měl možnost vidět další Veroničinu proměnu, tentokrát v obětavou zdravotní sestru, kterou i ve skutečnosti byla. Odtáhla ho do nedaleké nemocnice, kde měl příležitost získat pár osobních podrobností, včetně telefonního čísla. Nejvíc jej potěšilo, že je taky vdaná, tudíž pro něj nepředstavovala komplikaci. Jak byl bláhový...
Aniž by si to uvědomoval, následující týdny jej vtáhly do kolotoče lží a výmluv, zakrývající jeho narůstající závislost na Veronice. Toužil poznat do nejmenších podrobností tu rozporuplnou ženu, skrývající v sobě nejedno tajemství, jak se Tomášovi jevilo. Zanedbával práci, zanedbával i rodinu, jen aby mohl být co nejčastěji s ní. Trpěl, když na něj neměla čas nebo si jej udělat nechtěla. Těšil se na každý okamžik strávený s ní, na jejich vzájemné doteky, horká slůvka pronášená šeptem, její vzrušené sténání i uvolněný smích, když škádlivě líbal na lechtivých místech její tělo. Na poradách si v duchu přehrával scény z posledního milování, nepřemáhaje zasněný úsměv a na schůzky s ní spěchal s horkým tetelením kolem žaludku, částečně proto, že se jí nemohl dočkat a taky proto, že nevěděl, v jakém rozpoložení ji zastihne.
Její náladovost jej trápila i přitahovala. Někdy dokázala být milující, něžnou, všepřijímající bytůstkou, jindy jej zaskočila coby arogantní a prskající divoká kočka. Nevyzpytatelná. A milovaná. Ano, to, co si zakazoval, najednou dovolil v plné míře rozvinout. I když do všech mimomanželských vztahů šel s cílem "žádné city", s Veronikou všechna omezující opatření vzala za své.
Brzy poznal, že Veronika jejich vztah bere stejně. Jednoho dne přemohl svou naučenou opatrnost a vypovídal se jí ze své lásky k ní. Ta zprvu váhavě, později s neskrývaným nadšením sdílela jeho pocity. Byl to jen krůček k plánování společné budoucnosti. Tomáš byl šťastný jak už dlouho ne. Vše ostatní, včetně jeho vlastní manželky, mu připadalo nepodstatné. Důležitá pro něj zůstala jen Veronika. Jeho posedlost Veronikou nabývala patologických rozměrů.
Tehdy to neviděl, sny o společném životě byly v jeho mysli mnohem realističtější než ty Veroničiny. Zatímco Tomáš plánoval, vymýšlel a zařizoval, Veronika jenom snila. Rozhodl se k rozvodu. Chtěl být s Veronikou i oficiálně. Zprvu se zdálo, že manželka s rozvodem počítala, jak vyrovnaně na jeho žádost reagovala. Ovšem později...
Blížil se termín, kdy měl stanout spolu s manželkou před rozvodovým soudem. Veronika o svém rozvodu nedokázala Tomášovi říct nic upřesňujícího. Trochu jej to znervózňovalo, ale veškeré jeho obavy ihned rozptýlila svým tělem. V den rozvodu mu nebrala telefon. Jeho mysl nepřijímala právnické proslovy v soudní síni a s vidinou ukončení celého procesního martýria odsouhlasil všechny manželčiny požadavky. Odmítl její nabídku na poslední společnou skleničku, když vyšli z budovy soudu, a spěchal s novinou za Veronikou. Jenže nebyla. Ani na telefonu, ani v práci. K ní domů se neodvážil. Zbytek dne ji bombardoval smskami a emaily. Neozvala se.
Po bezesné noci se druhého dne doplazil do práce a ve služební mailové schránce s bušícím srdcem otevřel její vzkaz:
"Přijď ve 3 dnes odpoledne do naší kavárny. Musím s tebou mluvit."
Vysvětlí se to, určitě se to vysvětlí, uklidňoval Tomáš nepříjemné mrazení v zádech.
Veronika dorazila nepřirozeně bledá, s ledovým výrazem v obličeji.
"Miláčku," s širokým úsměvem začal.
Přerušila ho odmítavým gestem.
"Končím, Tome. Rozhodla jsem se zůstat s manželem. Neopustím ho, nemůžu to dětem udělat."
Po počátečním šoku se Tomáš pustil do namítání, argumentování, přemlouvání... Veronika zůstala neoblomná. Nechala jej tam sedět samotného i s jeho sny, které roztříštila pár slovy. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť si všechno tak krásně nalinkovali...
Uklidil se na chalupu u lesa. Chtěl být sám. Se svou bolestí, s prázdnem, které mu zůstalo v hrudi. Zbavit se vzpomínek. Vtírajících myšlenek. Zabránit prozření. Uchovat ten neopakovatelný cit. Místo toho si postupně uvědomoval, jak jednostranná láska to byla. Přesto se jí nedokázal beze zbytku zbavit. Ani když se od známých dověděl, že Veronika si sladká slovíčka šeptá s jiným chlapíkem, jenž se jejímu manželovi nepodobá ani vzdáleně. Nejspíš si s Tomášem jen hrála. A on dostal za vyučenou. Za všechny ty papírové kapesníky, které použil před ní.
Prohrábl pohasínající dříví. Usmál se. Včera navštívil své děti. Mohl sice s nimi být jen za přítomnosti své exmanželky, ale brzy na ni zapomněl, hrál si a mazlil se s dětmi, jako by tam nebyla. Když si tak vzpomněl na její pohledy, které zprvu považoval za nepřátelské... Byla to její obranná linie, pořád ho ještě má ráda, pořád jí na něm záleží. Jak mu upravila límeček, když od nich včera odcházel... Je mezi nimi ale velká propast. Příšerným způsobem jí ublížil a po tom všem si není jistý, dokázal-li by ji mít rád tak, jak si nepochybně zaslouží.
Zpoza hvězd a malých mračen vyšel krásný kulatý měsíc. Obhlédl okolní krajinu, zkontroloval spánek všech živých tvorů a stříbřitými prsty konejšivě pohladil nespavce. Dotkl se Tomášova čela. Však ty na to přijdeš, Tomáši, jak si svůj život uspořádat...
Většina veřejnosti zastává názor, že do mimomanželského vztahu jdou ženy srdcem a muži tělem. Přesto si myslím, že existují muži, kteří dokáží pro lásku spálit všechny mosty a řídit se svým srdcem.