V den, kdy se můj syn konečně vrátil z prázdnin, nedaleko našeho města se měl konat velký ohňostroj. Řekli jsme si, že by to byla parádní oslava jeho návratu, zvlášť když k tomu patřily i jím tolik zbožňované kolotoče. Trápila mě pozdní hodina začátku ohňostroje, za mého mládí my mohli v synově věku po osmé večerní koukat na noční oblohu tak akorát oknem z postele. Ale v rámci moderní rodičovské výchovy jsem se přinutila pro tentokrát přimhouřit oko. Manžel nachystal naditou prkenici, já dostatečnou pohotovost foťáku a zásoby kofeinu. Přece jenom, my právě neabsolvovali dva týdny nočního řádění na táboře...
Chyba v manželské komunikaci způsobila, že místo mnou plánovaného překvápka na uvítanou muž večerněnoční akci vyzradil synovi hned ve dveřích. Synáček byl nadmíru rozradostněn a já tudíž velkoryse manželovi jeho prohřešek odpustila. Půl hodiny před oficiálním začátkem nebeského světélkování jsme vyrazili s různě velkým nadšením. Pochopitelně nejvíc natěšen byl syn, nejméně manžel, jenž se chvíli předtím dozvěděl, že díky právě probíhající aspiraci na titul Příkladný otec přichází o skvělou pařbu se známými započatou ve stejnou dobu.
Už podle kolony aut podél cesty a těžce hledaného místa k parkování se dalo poznat, že akce vzbudila velký zájem obyvatel širokého okolí. Zejména pubescentní mládež jako můry přilákala světýlka. Nedivila jsem se jim. Mě samotnou ta podívaná fascinovala a v duchu jsem se vrátila o pár (desítek) let zpět, kdy jsem coby mladá dívčina bez závazků podléhala stejné euforii.
Zřejmě jsem se pocitům poddávala více než jen v duchu, protože chvílemi jsem zapomínala na své mateřské povinnosti a hnala se za osvícenými uřvanými kolotoči s vlajícím synem v ruce. Můj zemitý manžel naštěstí včas na konci živého řetězu brzdícími chvaty tlumil dětské nadšení vlastní manželky. Není se mi co divit, kolotoče máme se synem obšlápnuté párkrát do roka, ale takhle večer... s diskotékovým osvětlením... to ani synáček nepamatuje.
Konečně z přemíry fantastických žaludkopřevracečů se synáček rozhodl pro jeden, který ozkouší, než začne ohňostroj. Diplomatickou cestou ("Mazej na ten kolotoč nebo se pro dnešek s pařbou můžeš rozloučit!") jsem svého muže poslala s ním, abych se nerušeně mohla věnovat pozorování, poslouchání, unášení se a taky fotografování okolního mumraje. Očím jsem záměrně vybírala statičtější objekty, stačil jen pohled na pouťovou obdobu centrifugy a požitá večeře se užuž ukazovala světu. Jo jo, ani ten žaludek není, co býval...
Jízda na housenkové dráze proběhla rychleji než bylo mé vnímání času, protože jsem se ani nestačila rozkoukat a už kolotočový virvál překřikovali ti moji chlapi s výčitkami, že jsem jim drze utekla. Nadechla jsem se k obhájení poezie hry světel, ale začínající ohňostroj utnul naši výměnu slov.
Nezbývalo nám nic jiného než se prodírat davy zvědavců (stejně postižených jako my) a najít místo mimo pouťový svět, kde bychom nerušeně mohli pozorovat svátečně zdobenou oblohu. Se stejnými úmysly a taktéž stejným směrem se tlačila snad celá populace jednoho kraje naší republiky. Přesto se nám podařilo na dýchatelné a k pozorování vhodné prostranství dostat bez újmy na zdraví, oděvu a přilehlých součástech, pouze začátek hudebního doprovodu unikl našim uším.
Souhra zvukových i vizuálních vjemů byla nepopíratelná. Lahodila smyslům nejen mým, ale i ostatních přihlížejících. Spontánní potlesk provázející různé sekvence ohňostroje to dokazoval. Ten největší, zakončující celé představení, hovořil za vše. Lidé se pomalu začali loudat zpět, k autům i ke kolotočům. Bylo těžké uvěřit, že uběhlo nějakých dvacet minut.
Tu noc jsme šli spát hodně pozdě. (Můj muž ještě později, odchvátal na rozběhlý mejdan.) O čem se mně a mému synovi zdálo snad ani psát nemusím...
Chyba v manželské komunikaci způsobila, že místo mnou plánovaného překvápka na uvítanou muž večerněnoční akci vyzradil synovi hned ve dveřích. Synáček byl nadmíru rozradostněn a já tudíž velkoryse manželovi jeho prohřešek odpustila. Půl hodiny před oficiálním začátkem nebeského světélkování jsme vyrazili s různě velkým nadšením. Pochopitelně nejvíc natěšen byl syn, nejméně manžel, jenž se chvíli předtím dozvěděl, že díky právě probíhající aspiraci na titul Příkladný otec přichází o skvělou pařbu se známými započatou ve stejnou dobu.
Mamííí, tatííí... pojďme už...
Už podle kolony aut podél cesty a těžce hledaného místa k parkování se dalo poznat, že akce vzbudila velký zájem obyvatel širokého okolí. Zejména pubescentní mládež jako můry přilákala světýlka. Nedivila jsem se jim. Mě samotnou ta podívaná fascinovala a v duchu jsem se vrátila o pár (desítek) let zpět, kdy jsem coby mladá dívčina bez závazků podléhala stejné euforii.
Zřejmě jsem se pocitům poddávala více než jen v duchu, protože chvílemi jsem zapomínala na své mateřské povinnosti a hnala se za osvícenými uřvanými kolotoči s vlajícím synem v ruce. Můj zemitý manžel naštěstí včas na konci živého řetězu brzdícími chvaty tlumil dětské nadšení vlastní manželky. Není se mi co divit, kolotoče máme se synem obšlápnuté párkrát do roka, ale takhle večer... s diskotékovým osvětlením... to ani synáček nepamatuje.
Konečně z přemíry fantastických žaludkopřevracečů se synáček rozhodl pro jeden, který ozkouší, než začne ohňostroj. Diplomatickou cestou ("Mazej na ten kolotoč nebo se pro dnešek s pařbou můžeš rozloučit!") jsem svého muže poslala s ním, abych se nerušeně mohla věnovat pozorování, poslouchání, unášení se a taky fotografování okolního mumraje. Očím jsem záměrně vybírala statičtější objekty, stačil jen pohled na pouťovou obdobu centrifugy a požitá večeře se užuž ukazovala světu. Jo jo, ani ten žaludek není, co býval...
Jízda na housenkové dráze proběhla rychleji než bylo mé vnímání času, protože jsem se ani nestačila rozkoukat a už kolotočový virvál překřikovali ti moji chlapi s výčitkami, že jsem jim drze utekla. Nadechla jsem se k obhájení poezie hry světel, ale začínající ohňostroj utnul naši výměnu slov.
Nezbývalo nám nic jiného než se prodírat davy zvědavců (stejně postižených jako my) a najít místo mimo pouťový svět, kde bychom nerušeně mohli pozorovat svátečně zdobenou oblohu. Se stejnými úmysly a taktéž stejným směrem se tlačila snad celá populace jednoho kraje naší republiky. Přesto se nám podařilo na dýchatelné a k pozorování vhodné prostranství dostat bez újmy na zdraví, oděvu a přilehlých součástech, pouze začátek hudebního doprovodu unikl našim uším.
ohňostrojová sopka
Na nebi se rozpoutalo překrásné divadlo. Světla se rozprskávala v úchvatných formacích, měnila barvy, duhovatěla. Jednou vzhůru vyletělo jen několik hvězdiček, aby se vzápětí roztříštily do miliónu stříbřitých malinkatých, nenápadně při pádu mizících někde za obzorem. Jindy nastoupila celá garda, nemilosrdně si zabrala celou oblohu pro sebe, vesele pableskujíc.dvojčata
Podkres hudbou dával nádherné podívané další rozměr. Rázná vojska doplnil gradujícím stacattem, něžná hvězdičková miminka andělskými tóny.světelná vrba
Souhra zvukových i vizuálních vjemů byla nepopíratelná. Lahodila smyslům nejen mým, ale i ostatních přihlížejících. Spontánní potlesk provázející různé sekvence ohňostroje to dokazoval. Ten největší, zakončující celé představení, hovořil za vše. Lidé se pomalu začali loudat zpět, k autům i ke kolotočům. Bylo těžké uvěřit, že uběhlo nějakých dvacet minut.
závěrečná exploze
Emotivně naladěni jsme se domů vraceli i my. Nikdo v autě nepromluvil. Promítala jsem si v duchu znovu celý zážitek, aniž bych vnímala cestu. Díkybohu jsem neseděla za volantem... Že syn získal pár genů i ode mě, jsem zjistila pohledem za sebe pár desítek metrů od domova. Můj chlapeček, jindy usínající v prvních minutách jízdy autem, zvlášť takhle navečer, nyní nepřítomným pohledem sledoval ubíhající krajinu. Co se mu honilo hlavou jasně prozrazovaly zářící oči a mírný úsměv. Potvrdil mi to doma, když se spolu se mnou vrhnul na ukořistěné snímky.
padají hvězdy... něco si přejme...
Tu noc jsme šli spát hodně pozdě. (Můj muž ještě později, odchvátal na rozběhlý mejdan.) O čem se mně a mému synovi zdálo snad ani psát nemusím...