Nevěra

Alena klapala svými podpatky podivně vylidněným městem. Byla zvyklá na spěchající chodce, projíždějící dopravu, ale teď využívala šéfem požehnaného volna a chvátala dopoledními ulicemi města do Milanova bytu. Měli dnes výročí, chtěla ho překvapit vlastnoručně uchystanou slavnostní tabulí. Těšila se na jeho údiv, až uvidí prostřený stůl s vybraným jídlem. Nejvíc se však nemohla dočkat jeho ocenění potom, po večeři.

Ani nedoufala, že někoho jako je Milan ještě ve svém životě potká. Skvěle si rozuměli, i beze slov, a tak úžasně se doplňovali. Znali se teprve krátce, dnes to jsou 3 měsíce, co se jí podlomila kolena při pohledu do jeho oříškových očí. Už tehdy věděla, že Milan nebude kluk na jednu noc nebo na jeden týden. Následující dny ji v jejím pocitu jen utvrdily. A teď, po čtvrt roce, může s jistotou říct, že si dokáže představit život po jeho boku. Samozřejmě nemyslím hned na svatbu, pousmála se Alena, což kolemjdoucí maminka s kočárkem považovala za vstřícné gesto a usmála se na ni také. Alena ji stejně nevnímala. V myšlenkách se zaobírala představou společného bydlení s Milanem. Určitě cítil a chtěl to samé, proč by jí jinak před dvěma týdny ukázal, kde má schovaný náhradní klíč od svého bytu? Ještě sice toho nevyužila, ale dnes je ideální příležitost. Už se těší na jeho překvapený obličej!

* * * * *

Milan zavřel dveře kanceláře za vlastním bratrem. Ty jeho problémy a žádosti o pomoc! Měl by si najít samostatné bydlení, ale Milan byl přesvědčen, že jeho bráška trochu zneužívá postavení mladšího syna a rád přijímá mámino opečovávání. Když si tak vzpomněl na její nedělní obědy, které se snažil nevynechávat od té doby, co vyletěl z rodného hnízda, sbíhaly se mu sliny už teď, ve čtvrtek. Čtvrtek... nakouknul do diáře. Ano, udělal si tu poznámku, ale i přesto si to pamatoval. Dnes je to na den přesně čtvrt roku, kdy potkal poprvé Alenu.

Na trénink ji spolu se svou sestrou přivedl jeden z jeho kolegů. Holky přišly pod záminkou exkurze okukovat kluky. Jen co uviděl Alenu mezi dveřmi, bylo mu jasné, že pro dnešní trénink je jeho soustředěnost tatam. Taky že jo. Málem ho kolega při výpadu přizabil, protože Milan zrovna očima zabrousil k místu, kde seděla Alena s kamarádkou. Naštěstí přežil a po tréninku pozval Alenu na rande. Kupodivu přijala, i když se předvedl jako velký nemotora, a dokonce souhlasila i s dalším a dalším a dalším... Jejich vztah nabíral na obrátkách, měl by se cítit zaskočený... ale vnímal to jako přirozený běh osudu. Měl ji potkat, aby se jeho život posunul kupředu. Chtěl se vedle ní probouzet každé ráno, usínat s ní každý večer. Jenže věděl, že po předchozím vztahu se Alena jen tak jeho lásce nepoddá. Proto šel na ni pomaličku. Před pár dny jí ukázal místo, kde schovává náhradní klíč doufaje, že jej někdy Alena použije. K jeho zklamání se tak ještě nestalo. Ale dnes... dnes vytáhne těžší kalibr. Navrhne jí, ať se k němu nastěhuje. A v neděli ji vezme k rodičům na oběd, stejně jsou na ni všichni zvědaví, včetně jeho bráchy.

Dosud nebyla vhodná příležitost ani ty dva seznámit.

Zamyšleně otáčel novým klíčem od svého bytu v prstech. Co když odmítne? Ne, to určitě ne. Je přece naladěna na stejnou vlnu jako já, uklidňoval se. Uvidíme dnes večer. Měl v plánu ji pozvat na velkolepou večeři. Což mi připomíná... musím potvrdit rezervaci v té báječné nové restauraci, vzpamatoval se Milan a sáhl po telefonu.

* * * * *

Taška s nákupem Alenu řezala do dlaně. Rameno kabelky jí pořád padalo. S povzdechem je volnou rukou vrátila zpět. Musela auto zaparkovat o dvě ulice dál, aby náhodou Milan neprohlídl její překvapení dřív než dojde ke dveřím vlastního bytu. To jsem netušila, že se jídlo tak pronese, znovu si povzdechla Alena a přehodila si tašku do pravé ruky. Zkontrolovala čas na hodinkách. Pokud nebudu hledat dlouho nádobí, v pohodě to stihnu, přesvědčovala samu sebe. Osprchovat a upravit se zvládnu během vaření. Chtěla, aby dnešní večer byl perfektní, musí to stihnout.

S úlevou vykročila ke vchodovým dveřím. Taška jí v dlaních zanechala nepříjemné červené rýhy. Tíhou roztřesenými prsty vyťukala kód u vstupu do domu. Zvuk bzučáku jí potvrdil, že tak špatnou paměť nemá. Vyjela výtahem do patra, bez problémů našla náhradní klíč a odemkla si Milanův byt. Předsíň byla prostoupena Milanovou kolínskou. Okamžitě se jí po něm zastesklo. Nemůžu bez něho být, uvědomila si Alena. Dnes je ideální příležitost mu navrhnout, abychom bydleli spolu. Ale opatrně, aby neměl pocit, že na něj tlačím...

* * * * *

Milan se snažil pohledem popohnat ručičky na velkých hodinách. Už aby byl večer! Uvědomil si, že je nervózní. Co když řekne ne? Snad se svět nezboří, budeme randit dál, určitě časem řekne ano, odfouknul neodbytnou myšlenku Milan. Znovu mrkl na nástěnné hodiny. Proč se ten čas tak vleče? Kdyby jí aspoň mohl zavolat... její hlas by ho určitě uklidnil. Věděl však, že v práci mívá touto dobou napilno. Když zaregistroval, že místo práce se věnuje bezmyšlenkovitému vykreslování písmene A, definitivně se rozhodl. Dnes už tady stejně nejsem nic platný, ospravedlňoval svou pracovní morálku. Musím se s někým odreagovat. Jednou rukou si balil nezbytné věci do tašky a druhou navolil číslo v mobilu.

* * * *

Zvuky přicházející z ložnice zmrazily Alenu v pohybu. Milan není v práci? Užuž chtěla na něj zavolat, když dešifrovala to, co slyšela. Milan s nějakou ženou. Milan s nějakou ženou v posteli. Milan milující se s nějakou ženou v posteli. Její mozek odmítal brát význam těchto slov na vědomí. Přesto se tiše vydala směrem k ložnici. Její ruka se váhavě dotkla pootevřených dveří. Opravdu to chce vidět? Opravdu to chce vědět? Její oči samy rozhodly. Škvírou ve dveřích se upnuly na zrcadlo v ložnici, které věrně odráželo oba aktéry milostného soupeření. Poznala ty tmavé vlasy lehce se vlnící na zátylku. Tu křivku zad, důvěrně známé pohyby, způsob, jakým se Milan nakláněl nad ženou... Cizí ženou... Z ní viděla jen světlé vlasy. Ale i to stačilo, aby jí žaludek udělal v těle kotrmelec.

S rukou na puse vycouvala Alena ven z bytu. Následující chvilky prožila jako ve snách. Tiše zavřela klíčem byt, vrátila jej na původní místo, přivolala výtah a aniž by na něj počkala, seběhla dolů po schodech. Měla pocit, že omdlí, musela rychle na čerstvý vzduch. Hlavně co nejdál odsud. Po pár minutách ostré chůze, kdy zhluboka dýchala nosem čerstvé povětří, vzala na vědomí tíhu nákupní tašky. Pořád ji svírala v ruce. Celou ji hodila do nejbližšího kontejneru. Pryč, rychle pryč! panikařila Alena a propátrávala očima okolí. Asi doufala, že za ní Milan vyběhne, ale ten nejspíš soustředěn na neznámou blondýnu ani nepostřehl Aleninu přítomnost. Klíče od auta svírající v v druhé dlani jí připomněly, že vyrazila opačným směrem než má zaparkováno auto. Nechtěla se vracet. Necítila se na řízení. Pro auto se vrátí jindy. Jen aby už byla co nejdál odsud! Její kroky automaticky zamířily k nejbližšímu stanovišti taxíků.

Nevěděla, jak vypadal taxikář, co říkal, kolik mu zaplatila. Na vše reagovala mechanicky, aniž by se její mozek namáhal do činností nějak zapojit. Celou dobu měla před očima výjev v Milanově ložnici. Když se konečně trochu probrala, stála ve své koupelně a zírala na svůj odraz v zrcadle. Třeba se mi to jen zdálo, třeba jsem se spletla! S novou nadějí navolila v mobilu číslo k Milanovi do práce. Telefon zvedla jeho kolegyně, která často plnila i funkci jeho sekretářky.

"Ne, Milan tady není," vrátila zpátky Alenu na zem. "Odešel během dopoledne, říkal, že má nějakou schůzku a dnes už se nevrátí."

Tak přece je to pravda. Klesla na zem a zády se opřela o vanu. Cítila bolest, zklamání, beznaděj, ale žádný z těch pocitů nedokázal pustit slzám stavidla. Mrkla na stále rozsvícený displej mobilu. Musí ty myšlenky vytěsnit z hlavy. Zavolá svým dvěma nejbližším kamarádkám. První podle abecedy byla Bára.

* * * * *

Další dny a týdny přežila Alena jen díky Báře a Martině. Už tolikrát si navzájem pomohly... Když oběma Alena zavolala se slyšitelnou bolestí v hlase, okamžitě všeho nechaly a spěchaly za ní. Přivezly jí auto, které ve zmatku nechala nedaleko Milanova bytu. Nechaly si zamazat řasenkou svá trička, když při vyprávění Alena konečně dovolila slzám, aby jí pomohly odplavit tu bolest. Znemožnily Milanovi jakýkoli kontakt s ní, na výslovné Alenino přání. Chtěla jej vymazat ze svého života. A když prvotní šok pominul, snažily se ji co nejvíc zabavit, jen aby vytěsnila vzpomínky, které Alenu pak o samotě trýznily. Všechny tři věděly, že nejúčinnější pomoc jí dá čas, ten, který léčí všechny smutky.

* * * * *

Milan vůbec nic nechápal. Když Aleně zavolal, hlas nejspíš jedné z jejích kamarádek jí řekl, že si Alena nepřeje, aby jí volal. Další hovory od něj mu nevzala. Na smsky neodpovídala. Od prahu jejího bytu jej vykázala další Alenina kamarádka. Tvořily nepřekonatelnou hradbu k ní a on potřeboval vědět proč. Vzala si dovolenou, takže ani v práci ji nemohl odchytit. Počkal si na ni před domem, hlídkoval tam pár dní po několika hodinách v autě. Nic. Buď nebyla doma nebo se mu schválně vyhýbala. Ale proč?

Něco se stalo, Milan nevěděl co a Alena mu to nechtěla říct. Nemá smysl lámat její rozhodnutí přes koleno. Až se trochu uklidní, sama se mu ozve a vysvětlí mu svou momentální náladu. Po dvou týdnech začal pochybovat. V práci podala výpověď. Přes známé zjistil, že přijala lukrativní pracovní nabídku v jiném městě a nejspíš se i za prací odstěhuje. Bolestně mu chyběla, vědomí čistého svědomí jen posílilo jeho hrdost. Ona má co vysvětlovat, ne já! dodával si Milan odvahy k překonání tak zvláštního odloučení.

* * * * *

Čas plynul a oba se pomalu vraceli k životům, který vedli, než se poznali. I když jejich vztah trval krátce, jeho intenzita jim nedovolila na druhého úplně zapomenout. Každá vzpomínka na Milana chutnala hořce a Milan při pomyšlení na Alenu ucítil pachuť křivdy. Vinou Milanovy hrdosti a Aleniny tvrdohlavosti by příchutě jejich vzpomínek zůstaly stejné. I když nemusely...

* * * * *

Bára pozvala Alenu i Martinu na večírek do Prahy, který pořádala její firma. Naplánovaly si prodloužený víkend spojený s vymetením všech pro ně důležitých obchodů. Alena se na holky těšila, od té doby, co se před dvěma roky odstěhovala, je neviděla tak často a moc se jí po nich stýskalo. Stejně jako po... ne, ten už je minulostí, okřikla se v duchu.

Večírek byl spíš okázalejší záležitostí. Kamarádkám to nijak nevadilo, byly rády, že jsou konečně spolu. Bára holky postupně seznamovala se svými kolegy. Alena poslouchala starosti s výběrem šatů pro dnešní večer malé příjemné blondýnky, Bářiny kolegyně, jejíž jméno už zapomněla, a občas očima bloudila po okolí. Znovu se vrátila pohledem k blondýnce, která problémy s garderóbou líčila i Martině a Báře. Náhlá připomínka něčeho zmámého ji přiměla stočit pohled zpět mezi hosty. Co to bylo? Soustředěním pokrčila obočí. A pak ho uviděla. Byl k ní sice otočen zády, ale poznala ho i po tak dlouhé době. V okamžiku, kdy si známým gestem prohrábnul vlasy, měla jasno. Byl to Milan! Po zádech ji přeběhl mráz. Pocítila paniku. Měla chuť utéct dřív, než si jí všimne. K holkám zamumlala omluvu a vystřelila ven z místnosti. Cestu ke dveřím jí ale zahradilo čísí tělo. Bylo oblečené do šedivé košile s jemným proužkem, čehož si všimla, když narazila do něj nosem a zhluboka nasála povědomou vůni. Nemusela ani zvednout hlavu, aby věděla, že po letech se nevyhnula osudovému setkání s Milanem. Přesto ji pomalu zvedla. Oči zaregistrovaly malý úsměv lemovaný drobnými vráskami smíchu. Tak důvěrně známý... a přesto podivně vzdálený a nejistý.

"Moc rád tě vidím, Alenko," probral ji ze strnulosti Milanův měkký hlas. Věděl, že se s ním nechce vidět, ale nemohl odolat příležitosti.

Zmateně se ohlédla. Vzadu viděla Milana... a on přitom stojí před ní!

"A...ahoj," zakoktala. "Kde se tady bereš?"

"Brácha mě přibral, je tady i se svou ženou," kývl bradou někam za záda Aleny. "Pojď, seznámím vás," nenuceně pokračoval, jen aby vzbudil zdání naprosté normálnosti. Lehce podebral Alenin loket a šinul si to s ní směrem k místu, kde Alena uviděla přízrak Milana. Ani nestačila protestovat. Připadala si jako ve snu. Pocit se znásobil, když Milan poklepal na rameno svému dvojníkovi a ten se k němu otočil. Tentýž úsměv, tatáž postava, tytéž gesta... jen tvář jiná, i když podobná. Pohledem spočinula na plavovlasé ženě, kterou majetnicky objímal kolem pasu. Plavé ženské vlasy... stejné mužské tělo jako Milan... podlomily se jí kolena. Beze slova a s popelavým obličejem se potácivě vydala původním směrem - ven. Milan, ačkoli Alenin úprk nepochopil, za ní. Teď už si ji utéct nenechá.

* * * * *

Měsíc tlumil svou zář chatrným mrakem. Nechtěl rušit dvojici ve večerním na lavičce v parku. Diskrétně skrýval ženiny mokré tváře od slz a mužovu pobledlost z rozrušení.

Alena popisovala ony černé minuty v Milanově bytě, které je na další léta rozdělily. Milan pak trpělivě vyprávěl Aleně, jak občas půjčoval svůj byt bráškovi, aby si se svou nynější ženou mohl užít soukromí. Soukromí, při kterém je právě tehdy Alena přistihla. Celé nedorozumění bylo příčinou jejich rozchodu. Příčinou Aleniny následné nedůvěřivosti. A příčinou Milanovy zatrpklosti.

Dokážou oba přemostit své pochybnosti a začít znovu tam, kde přestali?

Skeptický Měsíc pochyboval. Nedůvěra vztahům vládne. Co se jednou pokazí, nenapravuj. Všechno má svůj konec, tak se s tím smiř, smrtelníče.

Ale optimistické hvězdy na ně pomrkávaly. Pokud chcete být šťastní, budete, jen časem a trpělivostí nešetřte.

* * * * *

Kolik takových nedorozumění zabilo přátelství a lásek... Kolik vztahů ztroskotalo na mlčení... A kolik se jich nakonec zachránilo?