Jsem písmenkomil. Přiznávám. Pravidla českého pravopisu pro mě jsou, co pro věřícího Bible svatá. Mám je v malíčku. Bohužel můj syn je má v paži. Nebo ještě níž.

Co se týče pravopisu, moje geny se k synovi přiblížily tak na vzdálenost deseti kilometrů. Možná byly i blíž, ale když viděly vyceněné zuby genů našeho souseda (jinak si to nedokážu vysvětlit), zbaběle prchly do bezpečné vzdálenosti.

Celkem jasně si vzpomínám na doby, kdy jsem byla nucena se šrotit do školy poučky, vzorce či životopisy celebrit minulosti, jenom abych dokázala profesorskému sboru, že patřím do rodu homo sapiens sapiensis, nikoli neandrtális. Spousta těch vědomostí mi byla v pozdějším věku k ničemu, pokud nepočítám vytvořenou image ženy širokých obzor, ale jakési divné povahové rysy mi nedovolily hodit starosti

Když mi lékař s úsměvem řekl: "Tak jste těhotná, maminko", dostala jsem se do rauše. Jak jinak nazvat stav, kdy člověk své okolí vnímá s nádechem růžové, blažený výraz osídlí jeho obličej a myšlenky se točí pouze kolem jediného faktu? A ve chvíli, kdy jsem svého syna porodila, dosáhla jsem nirvány. Tak neskutečnému pocitu štěstí se vyrovná jen máloco.

Přestože začátek mateřství

Určitě každý zná typ dne "blbec". Na co ten den sáhne, to se pokazí. Nachomýtne se k situacím, ke kterým by za normálních okolností nikdy nemohlo dojít. Ba co víc, stane se jejich aktérem.

Nevím, čím jsem se provinila, ale co skončilo léto, potýkám se se smolařskými pátky. Samozřejmě ne každý pátek je pro mě černý. Některé proběhly v poklidu, ale těch s menšími i většimi zádrhely