24. prosince
07.24 hod.
Probudí mě čísi opatrné našlapování. Otevřu jedno oko a vidím syna plížícího se ke krabici s cukrovím.
"Už jsi snídal?" Při mé otázce úlekem nadskočí. Vzápětí provinile zavrtí hlavou a odšourá se do kuchyně. Následuju ho, i když nerada. Včera, vlastně už dnes, jsem se dostala do postele někdy nad ránem.
Nervózně pohlédnu na nástěnné hodiny. Nemůžu pokračovat, dokud ho nezmáknu. A čas kvapí... Kamarádka už za půl hodiny bude na místě a ještě nejsem na cestě! V obličeji jsem rudá námahou. To není možné. Takový malý spratek a jak mi dává zabrat!
Se zaklením se vrhám do boje. Vyřídila jsem tvého bráchu, vyřídím i tebe! Svaly na rukou napnu námahou. Zaberu pravým hákem a... ruka se sesmekne
Alena klapala svými podpatky podivně vylidněným městem. Byla zvyklá na spěchající chodce, projíždějící dopravu, ale teď využívala šéfem požehnaného volna a chvátala dopoledními ulicemi města do Milanova bytu. Měli dnes výročí, chtěla ho překvapit vlastnoručně uchystanou slavnostní tabulí. Těšila se na jeho údiv, až uvidí prostřený stůl s vybraným jídlem. Nejvíc se však nemohla dočkat jeho ocenění